ECLI:CZ:NS:2016:22.ICDO.67.2015.1
MSPH 96 INS 714/2009
96 Icm 2200/2010
sp. zn. 22 Icdo 67/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi , jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem v Praze, Dušní 22, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze, Jindřicha Plachty 3163/28, o vyloučení věcí z majetkové podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 96 Icm 2200/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Pražské stavební bytové družstvo , se sídlem v Praze, Na Hutmance 300, identifikační číslo osoby 00033243, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 714/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 2015, č. j. 96 Icm 2200/2010, 102 VSPH 477/2014-66 (MSPH 96 INS 714/2009), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného Mgr. Karla Volfa.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. června 2014, č. j. 96 Icm 2200/2010-40, zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen vyloučit z majetkové podstaty dlužníka ideální podíl o velikosti 19/100 na pozemcích parcelní číslo 829/2 a 829/7 v katastrálním území J., zapsaných na listu vlastnictví č. 1023 pro katastrální území J., vedeného u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu.
Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění: Finanční odbor Obvodního národního výboru v Praze 5 předal dlužníkovi (v záhlaví uvedenému bytovému družstvu) dne 26. ledna 1988 do trvalého bezplatného užívání podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění ke dni předání (dále jen „HZ“) pozemky parcelní číslo 826 a 829 za účelem výstavby budovy. V souvislosti s tím, že ideální část vystavěné budovy (konkrétně podíl ideálních 81/100) byla později převedena na společnost INOR, s. r. o., byly opakovaně uzavřeny dohody mezi Českou republikou a dlužníkem o zániku práva trvalého užívání pozemku č. 829. Tyto dohody byly uzavřeny dne 9. dubna 1997, 9. března 1997 a 20. listopadu 1995. Právo trvalého užívání bylo následně dne 30. dubna 1998 a 31. srpna 1999 nahrazeno dvěma smlouvami o výpůjčce, neboť pozemek byl rozdělen na dva pozemky - č. 829/7 a 829/2 - a smlouvy byly nově uzavřeny ke každému z pozemků zvlášť. Smlouvy o výpůjčce byly uzavřeny jen k podílu ideálních 19/100, neboť takový podíl měl dlužník nadále na budově.
Dlužník podal 14. června 2001 podle §879c odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění ke dni podání žádosti (dále jen „obč. zák.“), žádost o změnu práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické. Žalobkyně opřela žalobu o názor, že vlastnické právo na dlužníka podle tohoto ustanovení přejít nemohlo, neboť nebyla splněna podmínka, že výpůjčka vznikla podle §59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále „MajČR“ nebo „zákon o majetku České republiky“); spoluvlastnicí podílu je tak i nadále stát. Proto žádala vyloučení spoluvlastnického podílu z majetkové podstaty dlužníka excindační žalobou.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl v jiném soudním řízení pravomocným rozsudkem ze dne 11. března 2013, č. j. 5 C 573/2005-439, že dlužník byl nepřerušeně vlastníkem celé budovy a k převodu podílu ve výši 81/100 na společnost INOR, s. r. o. nikdy platně nedošlo. K tomu soud prvního stupně uvedl, že nebýt neplatného převodu části budovy na společnost INOR, s. r. o., velmi pravděpodobně by nebylo právo trvalého užívání zrušeno a nahrazeno výpůjčkou, neboť vše nasvědčuje tomu, že právo trvalého užívání bylo zrušeno pouze v souvislosti s převodem části budovy, který se později ukázal jako neplatný. Nicméně výpůjčka byla zřízena proto, aby nahradila právo trvalého užívání, a byly tak splněny podmínky pro její transformaci v právo vlastnické podle §879c odst. 2 obč. zák. Bylo by proti smyslu uvedeného ustanovení, kdyby vlastnické právo k pozemku a k budově bylo odlišné i nadále jen kvůli chybě, ke které došlo v minulosti; v této souvislosti soud prvního stupně odkázal i na mimořádné okolnosti dané věci (viz níže) a na její morální aspekty.
K odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. května 2015, č. j. 96 Icm 2200/2010, 102 VSPH 477/2014-66 (MSPH 96 INS 714/2009), tak, že napadené rozhodnutí potvrdil; v podstatě akceptoval důvody, které vedly soud prvního stupně k zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalobkyně dovolání.
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka, v souladu s ustanovením §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatelka podává dovolání podle §241a o. s. ř. z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soudy obou stupňů nesprávně posoudily, že byly splněny předpoklady pro změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické podle ustanovení §879c odst. 2 obč. zák., když rozhodly, že ke změně práva trvalého užívání (výpůjčky) na právo vlastnické ve smyslu tohoto ustanovení postačí smluvně sjednaná výpůjčka podle §659 a násl. obč. zák.; podle dovolatelky však musí jít o výpůjčku ve smyslu ustanovení §59 odst. 1 MajČR, tedy o výpůjčku, kterou bylo právo trvalého užívání s účinností od 1. ledna 2001 ze zákona bez dalšího nahrazeno na dobu tří let.
Dovolatelka tvrdí, že §879c obč. zák. je nutné vykládat v souvislosti s ustanovením §876 obč. zák., které předpokládalo přijetí zvláštního zákona, řešícího celkově transformaci práva trvalého užívání, a které stanovilo, že právo trvalého užívání se až do přijetí zvláštního zákona bude posuzovat podle dosavadních právních předpisů. Tímto zvláštním zákonem je zákon o majetku České republiky, který v §59 stanovil, že právo trvalého užívání se mění dnem účinnosti zákona na výpůjčku na dobu 3 let. Přeměna práva trvalého užívání na právo vlastnické proto musí navazovat na §59 MajČR, neboť smyslem tohoto ustanovení bylo řešit vztahy práva trvalého užívání. Podstatné je také to, že smlouvy o výpůjčkách byly uzavřeny v jiném rozsahu, než předtím právo trvalého užívání, a navíc výpůjčka nenavazovala na právo trvalého užívání. Nešlo tedy o jeho pokračování, ale o nový vztah, neboť právo trvalého užívání nebylo výpůjčkou nahrazeno. Výpůjčka byla sjednána s více než ročním odstupem, a nelze tedy uvažovat o nahrazení. Smyslem úpravy §879c jistě nebylo, aby se vztahy z výpůjčky podle §659 a násl. obč. zák. přeměnily na vlastnické právo. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek a věc vrátil k novému řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že by mělo být odmítnuto pro nepřípustnost, neboť na předestřené otázce napadené rozhodnutí nespočívá; byla řešena pouze jako otázka vedlejší, pro případ, že by dlužník vlastnické právo kdy pozbyl, což v řízení nebylo prokázáno. Pokud by dovolání bylo posouzeno jako přípustné, měl by je Nejvyšší soud zamítnout, protože ustanovení §879c odst. 2 obč. zák. je nezávislé na právní povaze výpůjčky.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu) – dále „o. s. ř.“. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Napadené rozhodnutí spočívá i na řešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena; jde o to, zda k transformaci výpůjčky (i nájmu) v právo vlastnické podle §879c odst. 2 obč. zák. je způsobilá jen ta výpůjčka, která vznikla ze zákona transformací práva trvalého užívání ve výpůjčku (nájem) podle §59 odst. 1 zákona o majetku státu, nebo zda a za jakých okolností může jít i o výpůjčku zřízenou smluvně. Dovolání je tak přípustné.
Dovolatelka má za to, že není možné aplikovat ustanovení §879c odst. 2 obč. zák. v případě výpůjčky sjednané podle norem občanského práva; musí jít o výpůjčku vzniklou podle §59 odst. 1 MajČR, neboť ta koncepčně navazuje na ustanovení §70 HZ a mění právo trvalého užívání na výpůjčku, kterou bylo možné podle §879c odst. 2 obč. zák. následně přeměnit na vlastnické právo, obdobně jako právo trvalého užívání.
Podle §59 odst. 1 MajČR v původním znění platilo: „Dosavadní vztahy trvalého užívání podle §70 hospodářského zákoníku se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona mění na výpůjčku na dobu určitou 3 let. Po tuto dobu se výpůjčka řídí ustanoveními občanského zákoníku.“ Později byla tato lhůta prodloužena na 6 let, jinak následné novelizace toto ustanovení nezměnily.
„Právo trvalého užívání pozemku podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, zastavěného budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno, a pozemku na něj navazujícího, jestliže takový pozemek souvisí s provozem této budovy nebo stavby, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, se mění uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona na vlastnictví právnické osoby, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno.“ (§879c odst. 1 obč. zák.).
„Ustanovení odstavce 1 se vztahuje obdobně i na právo výpůjčky nebo nájmu, kterými bylo nahrazeno právo trvalého užívání pozemku, pokud bylo zřízeno ve prospěch bytového družstva nebo ve prospěch toho, komu byl převeden byt nebo nebytový prostor do vlastnictví podle §23 zákona o vlastnictví bytů“ (§879c odst. 2 obč. zák.).
Problematikou vztahu práva trvalého užívání a výpůjčky nebo nájmu, způsobilého být podkladem pro transformaci v právo vlastnické, se zabýval již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2008, sp. zn. 30 Cdo 1454/2007: „K tomu, aby došlo k přeměně práva trvalého užívání, resp. v posuzovaném případě práva výpůjčky na právo vlastnické podle ustanovení §879c odst. 1 a 2 a §879e obč. zák., bylo zapotřebí splnění několika zákonných podmínek. V první řadě se muselo jednat o právo výpůjčky zřízené ve prospěch bytového družstva nebo ve prospěch toho, komu byl převeden byt nebo nebytový prostor do vlastnictví podle §23 zákona o vlastnictví bytů. Současně se muselo jednat o právo výpůjčky, kterým bylo nahrazeno právo trvalého užívání pozemku. Dalšími podmínkami pak bylo uplynutí lhůty jednoho roku ode dne účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. a podání žádosti o změnu práva na vlastnické právo k příslušnému státnímu orgánu“.
Ustanovení §879c obč. zák. je třeba vykládat s ohledem na konkrétní situaci a chápat jej v souvislosti se základním účelem tohoto ustanovení, tedy že mělo dojít k sjednocení vlastnictví k budově a pozemku, pokud budova byla ve vlastnictví osob tam uvedených. Ve vlastnické právo se nemohla transformovat jakákoliv výpůjčka či nájem pozemku. Kdyby tomu tak bylo, pak by – při doslovném výkladu – se muselo takto transformovat i právo odvozené od soukromé osoby (např. pokud by budova ve vlastnictví bytového družstva byla zřízena na pozemku ve vlastnictví fyzické osoby, která by jej družstvu pronajala). Takový výklad by byl zjevně nepřijatelný (arg. ad absurdum). Východisko nabízí obrat „kterými bylo nahrazeno právo trvalého užívání pozemku“. Protože obsah tohoto práva se blížil právu vlastnickému (viz dobu jeho trvání a přísné podmínky pro možnost jeho odnětí) a současně vždy šlo o užívání majetku státu (viz §70 hospodářského zákoníku), mohl zákonodárce přistoupit k transformaci tohoto práva na právo vlastnické. Podmínkou však bylo, aby právem, které mělo být transformováno (výpůjčka či nájem) bylo nahrazeno právo trvalého užívání; mezi těmito právy tedy musela být souvislost, a to taková, že nájem či výpůjčka byly zřízeny proto, aby nahradily trvalé užívání.
Dovolatelka tvrdí, že takto mohlo být nahrazeno jen právo výpůjčky založené podle §59 odst. 1 MajČR. Takový názor neobstojí. Uvedený zákon o majetku státu byl schválen 27. 6. 2000, účinnosti nabyl 1. 1. 2001. Ustanovení §879c obč. zák. bylo přijato novelou občanského zákoníku č. 103/2000 Sb., schválenou 4. dubna 2000, nabylo účinnosti ke dni 1. července 2000. Zjevně není možné dovozovat, že ustanovení §879c obč. zák. mělo odkazovat na zákon, který v době jeho přijetí ještě nebyl schválen a nabyl účinnosti až půl roku po nabytí účinnosti ustanovení §879c samého.
Vysvětlení nabízí důvodová zpráva k zákonu č. 103/2000 Sb. (citováno podle ASPI): „Podle dříve platných předpisů byla část nemovitého majetku ve vlastnictví státu odevzdána do trvalého bezúplatného užívání nestátním subjektům, především družstevním organizacím. Tento majetek nepřešel do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb., neboť byl zájem na pokračování existujících užívacích vztahů. Právní vztahy k pozemkům odevzdaným v minulosti do trvalého užívání bytových družstev postupně doznaly podstatných změn v důsledku realizace usnesení vlády ze dne 26. dubna 1995 č. 245 o závěrech vlády k problematice dostatečného vypořádání majetkových vztahů k pozemkům státu zastavěným obytnými domy ve vlastnictví družstev. Podle citovaného usnesení mají okresní úřady a ostatní orgány státní správy, které vykonávají právo hospodaření s pozemky odevzdanými do trvalého užívání, dohodou s trvalým uživatelem zrušit trvalé užívání ke dni uzavření první smlouvy o převodu vlastnictví jednotky v domě. S bytovým družstvem je pak uzavírána smlouva o výpůjčce na pozemky příslušné k jednotkám… Navrhuje se proto v odst. 6, aby dnem účinnosti zákona přešly do vlastnictví bytových družstev pozemky ve vlastnictví státu zastavěné bytovými domy, u nichž právo trvalého užívání ke dni účinnosti zákona dosud nezaniklo, a také pozemky, u nichž v důsledku plnění usnesení vlády ze dne 26. dubna 1995 č. 245 do dne účinnosti zákona právo trvalého užívání zaniklo a vztah k nim byl upraven formou výpůjčky nebo nájmu. Dnem účinnosti tohoto zákona přechází do vlastnictví bytových družstev nemovitý majetek státu, k němuž mají tato družstva právo trvalého užívání nebo právo výpůjčky, a dále nemovitý majetek státu, k němuž byla po zániku práva trvalého užívání do dne účinnosti tohoto zákona práva upravena na základě §21 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb. nájemní smlouvou nebo smlouvou o výpůjčce“.
Dovolací soud proto uzavírá, že účelu §879c odst. 2 obč. zák. nejlépe odpovídá takový výklad, podle kterého se právo výpůjčky či nájmu transformovalo podle tohoto ustanovení na právo vlastnické jak v případě, že ke změně trvalého užívání na výpůjčku či nájem došlo ze zákona (§59 odst. 1 MajČR), tak i v případě, že k němu došlo smluvně, jestliže smlouva se státem byla založena za tím účelem, aby nahradila právo trvalého užívání.
Dovolání nelze upřít jisté racionální jádro, pokud poukazuje na to, že v daném případě mezi zánikem práva trvalého užívání a uzavřením smlouvy o výpůjčce uplynula delší doba. Nicméně soud prvního stupně podrobně vysvětlil, proč tomu tak bylo; že se tak stalo v důsledku toho, že „nečestným jednáním“ vzájemně propojených osob došlo k převodu větší části budovy ve vlastnictví družstva (nyní dlužníka) na společnost INOR, s. r. o., že tento převod, který vedl k zániku práva trvalého užívání, byl neplatný a později bylo pravomocným rozhodnutím soudu postaveno najisto, že družstvo vlastnictví budovy nikdy nepozbylo. I k těmto mimořádným okolnostem je třeba podle soudu prvního stupně přihlédnout; to nezpochybnil ani odvolací soud, ani dovolatelka. S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem není prodleva mezi zánikem trvalého užívání a uzavřením smlouvy o výpůjčce v této věci relevantní.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 1 písm. o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Proto nezbylo, než dovolání podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítnout.
Žalovaný byl v dovolacím řízení úspěšný a náleží mu tak náhrada účelně vynaložených nákladů (§243c odst. 3 a §224 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí o nákladech řízení vychází z §9 odst. 4 písm. c) a §7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“). Náhrada byla přiznána za jeden účelně vynaložený úkon právní služby podle §11 písm. k) AT (vyjádření k dovolání) 3.100,- Kč s připočtením náhrady hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 AT a náhrady 21 % daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozsudkem, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.
V Brně dne 26. ledna 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu