ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.102.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 102/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně L. B. , zastoupené JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem se sídlem Frýdek-Místek, O. Lysohorského 702, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, PSČ 18600, identifikační číslo osoby 47116617, o zaplacení 189 098 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 368/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2015, č. j. 58 Co 111/2015-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2015, č. j. 58 Co 111/2015-118, není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelka nevymezila otázku, kterou považuje za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu za dosud nevyřešenou. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014, dospěl k závěru, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud dovolacím soudem nevyřešenou. V citovaném usnesení Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Dovolatelka však, aniž by dovolacím soudem neřešenou otázku vymezila, namítá jen nesprávné právní posouzení aplikace §47 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, namítá, že došlo k záměně porušení povinností účastníka dopravní nehody a oprávněné osoby (žalobkyně), že nebyla správně posouzena otázka, zda došlo k porušení povinností zakotvených v §47 zákona o silničním provozu, že nebyla správně posouzena otázka, zda došlo k porušení povinností zakotvených v §14 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, a nebyla správně posouzena otázka, zda údajné porušení povinností mělo podstatný vliv na určení výše pojistného plnění. Dovolatelka navíc námitky k nesprávnému právnímu posouzení zakládá na vlastních tvrzeních a skutkových závěrech, na nichž však odvolací soud své právní posouzení nezaložil. Namítá, že řidička, která vozidlo v době dopravní nehody řídila, nejednala z jejího pověření a ani s jejím souhlasem, odvolací soud však vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že osoby, kterým žalobkyně svěřila pojištěné vozidlo (pan B., paní M.) jednaly z jejího pověření či s jejím souhlasem ve smyslu Všeobecných pojistných podmínek (dále jen VPP), a že podle čl. XV. odst. 5 VPP se povinnosti pojistníka, pojištěného a oprávněné osoby vztahují i na další osoby, které jednaly z jejich pověření, či s jejich souhlasem. Dovolatelka dále vychází ze svého vlastního skutkového zjištění, že po dopravní nehodě se nejevilo, že došlo ke škodě převyšující 100 000 Kč, a nebylo zřejmé, že došlo k jakémukoli zranění. Odvolací soud však vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že při předmětné dopravní nehodě došlo ke zranění spolujezdce, byla-li po dopravní nehodě krev na palubní desce spolujezdce, a že na vozidle byla způsobena totální škoda. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud pominul závěr, že řidička opustila místo nehody za účelem přivolání pomoci k vytažení havarovaného vozidla a po přivolání pomoci se na místo dopravní nehody vrátila, dovolatelka opětovně vychází z vlastního skutkového tvrzení, odlišného od skutkových závěrů odvolacího soudu, jestliže odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že paní M. se žalované pojišťovně přihlásila ke skutečnosti, že vozidlo v době dopravní nehody dne 3. 8. 2011 řídila, až 11. 4. 2013, tedy s velkým časovým odstupem.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Není-li tedy dovolání žalobkyně podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. června 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu