ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1045.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 1045/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně IPM furniture & components s. r. o. , se sídlem v Plzni, sady 5. května 295/32, identifikační číslo osoby 29093104, zastoupené JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 967/8, proti žalované FARMTRANS akciová společnost , se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, identifikační číslo osoby 00201634, zastoupené Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 832/19, o zaplacení částky 116.000 Kč s příslušenstvím, o vzájemném návrhu na zaplacení 62.585 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 69/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2015, č. j. 12 Cmo 172/2015-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10 357, 60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Prze rozsudkem ze dne 9. března 2015, č. j. 16 Cm 69/2013-95, zamítl žalobu žalobkyně na zaplacení 116.000 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované 62.585 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod II. výroku) a rovněž žalobkyni uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 54.288,80 Kč (bod III. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. a II. výroku (první výrok) a v bodu III. jej změnil tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 75.633,20 Kč (druhý výrok). Dále soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a o. s. ř.) spatřuje žalobkyně v posouzení otázky, zda žalovaná jako obstaravatel přepravy nese odpovědnost za nesprávně zvolený způsob přepravy ve smyslu §603 obch. zák., a zda nese objektivní odpovědnost za poškození zásilky v průběhu přepravy z důvodu nedostatečného balení na jím zvolený způsob přepravy. Žalobkyně také vytýká odvolacímu soudu, že rozhodl nesprávně o zvýšení nákladů řízení před soudem prvního stupně k její tíži, ačkoliv sama podala odvolání. Žalobkyně má za to, že odvolací soud porušil svým postupem a rozhodnutím zásadu zákazu reformace in peius, když rozhodl o zvýšení nákladů řízení před soudem prvního stupně k tíži odvolatele, jenž jediný napadl rozhodnutí prvoinstančního soudu.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že dovolání považuje za nepřípustné, popřípadě navrhuje jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Žalobkyní předkládaná otázka odpovědnosti zasílatele za nesprávně zvolený způsob přepravy, respektive otázka odpovědnosti zasílatele za poškození zásilky v průběhu přepravy z důvodu nedostatečného balení s ohledem na zvolený způsob přepravy, nemohou založit přípustnost dovolání, neboť nejde o otázku hmotného práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Pro rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu je rozhodný závěr, že žalovaná v postavení zasílatele neporušila požadavek odborné péče dle §603 odst. 1 obch. zák., a tudíž nelze dovozovat její odpovědnost. Za situace, kdy ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá, že by žalobkyně upozorňovala žalovanou na zvýšenou možnost ohrožení zásilky vlhkostí a v tomto směru požadovala zvláštní způsob provedení přepravy, nelze zvláštní požadavky na způsob a podmínky přepravy považovat za zájmy příkazce ve smyslu §603 odst. 1 obch. zák., jež by byly zasílateli známé. Žalobkyni se tak v řízení nepodařilo prokázat, že by zasílatel s ohledem na jemu známé podmínky přepravy sjednal nesprávný způsob přepravy. Předkládané otázky vhodnosti způsobu přepravy proto nezakládají přípustnost dovolání, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)
Nelze tak souhlasit s názorem žalobkyně, že odvolací soud postupoval v rozporu s názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 336/2004, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je porušením povinnosti ze závazkového vztahu, když zasílatel při zajištění přepravy nepostupoval s odbornou péčí, a to nejen při uzavírání smlouvy s dopravcem, ale i při zajišťování ostatních podmínek přepravy, jejichž součástí bylo upozornit žalobkyni na zjevnou nesprávnost resp. neúplnost jejích pokynů k přepravě, a závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009. Z těchto rozhodnutí plyne, že pro postup zasílatele při sjednávání přepravy jsou určující požadavky odborné péče a zájmy příkazce známé zasílateli. Obecně lze konstatovat, že je třeba zkoumat zachování odborné péče. V posuzovaném případě je však z rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího patrné, že škoda nevznikla v souvislosti s obstaráváním smlouvy o přepravě, ale v souvislosti s přepravou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 152/2003), když došlo k poškození zboží působením vzdušné vlhkosti během přepravy. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího se nepodává (tak jak je výše uvedeno), že by zasílatel byl žalobkyní upozorněn na nutnost sjednat způsob přepravy tak, aby bylo zboží chráněno před vzdušnou vlhkostí. Závěr soudů nižších stupňů o tom, že žalovaná na sebe nepřevzala jakoukoliv povinnost, jejímž porušením by vznikla žalobkyni škoda, je proto správný.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky žalobkyně, že odvolací soud zvýšil nárok žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, aniž by žalovaná napadla rozhodnutí prvoinstančního soudu ohledně přiznané výše nákladů řízení. Je tomu tak proto, že o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje soud bez návrhu (§151 odst. 1, §224 odst. 1 o. s. ř.), tedy z úřední povinnosti a náhrada nákladů řízení, včetně náhrady nákladů řízení mezi účastníky, je kogentně upravena v ustanoveních §142 až 150 o. s. ř. Přezkumná činnost odvolacího soudu se vztahovala na výrok o nákladech řízení, bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu tento výrok napadla žalobkyně svým odvoláním (§206 odst. 2, §212 písm. a/ o. s. ř.). (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. listopadu 2000 sp. zn. 3 Cmo 243/99, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 3/2001 s. 78, nebo závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 1999, sp. zn. 2 Cdon 893/97).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2016
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu