ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1074.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 1074/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Home Care Services & Supplies, s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Patočkova 1471/77, identifikační číslo osoby 25610619, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163/18, proti žalované Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra České republiky , se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2577/178, identifikační číslo osoby 47114304, zastoupené JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 59/3, o zaplacení částky 519.998 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 251/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2015, č. j. 94 Co 132/2015-249, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.922,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 9. prosince 2014, č. j. 46 C 251/2012-197, zamítl žalobu na zaplacení částky 519.998 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné a současně se domnívá, že není naplněn jediný dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje dovolání žalobkyně odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázkách hmotného i procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyly vyřešeny, případně, při jejichž řešení se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Přípustnost dovolání nezakládá námitka dovolatelky, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno ustanovení §11 odst. 1 písm. b) zák. č. 48/1997 Sb., dle kterého má pojištěnec právo na výběr poskytovatele zdravotních služeb a konkrétního zdravotnického zařízení tohoto poskytovatele, který je ve smluvním vztahu k příslušné zdravotní pojišťovně. Z toho také vyplývají patřičné povinnosti žalobkyně poskytnout na druhé straně pojištěncům žalované hrazené zdravotní služby, a to bez ohledu na jejich trvalé bydliště. Dle konstantní judikatury dovolacího soudu přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. zakládají pouze otázky hmotného či procesního práva, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Předestřená dovolatelčina otázka obsahu a rozsahu nároku pojištěnce vyjádřeného v ust. §11 odst. 1 písm. b) zák. č. 48/1997 Sb., a možnost omezení takového nároku na územním principu podle bydliště pojištěnce však tento předpoklad nesplňuje, jelikož na ní rozsudek odvolacího soudu založen nebyl. Obdobně je tomu i u další dovolatelkou předkládané otázky týkající se povahy účastníků smluv, resp. otázky, koho lze v daném případě považovat za účastníky smlouvy uzavřené dne 17. prosince 2007 (dále jen „Smlouva“). Rozhodující pro právní kvalifikaci odvolacího soudu byla skutková zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž vyšel i odvolací soud. Odvolací soud tak vyšel ze zjištění, že účastníci již dříve na základě návrhu žalobkyně vzájemně projevili vůli rozšířit působnost Smlouvy na zdravotnická zařízení žalobkyně v Kladně a Středočeském kraji, žalobkyně si tak musela být vědoma, že Smlouva je uzavírána pouze pro konkrétní zdravotnické zařízení identifikované IČZ, nikoliv pro všechna zdravotnická zařízení, jež žalobkyně provozuje. Navíc ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že žalobkyně sama navrhovala rozšíření působnosti i na další svá zařízení, jež jednotlivě získala v daných regionech registraci k poskytování zdravotní péče a nevycházela z toho, že smluvní dohoda s žalovanou pojišťovnou má územní omezení vztahující se pouze na pobočku v Praze.
Navzdory tomu, že žalobkyně skutkové závěry soudů obou stupňů ve svém dovolání odmítá jako nepravdivá a nemající oporu ve spisu, dovolací soud připomíná, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013). Vytýká-li tak dovolatelka oběma soudům, že pochybily, když jejich závěry o skutkovém stavu vycházely z rozporných skutkových zjištění, která soudy neučinily z logicky navazujících důkazů, a tato zjištění nemohla vytvářet celkový obraz dané věci, namítá pouze vady řízení, jež, jak bylo již shora uvedeno, samy přípustnost dovolání založit nemohou. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je při své přezkumné činnosti vázán toliko na právní kvalifikaci věci bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. (viz např. unesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2015, sp. zn. 23 Cdo 2480/2013).
Jestliže dovolatelka namítá, že odvolací soud v dané právní věci ve svém rozsudku pouze odkázal na rozsudek soudu prvního stupně, aniž by se k tam uvedeným skutkovým zjištěním blíže vyjádřil, či jakkoliv se vyrovnal se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že předmětná Smlouva „neobsahuje žádné územní omezení“ a že účastníci nikterak během řízení nerozporovali, že působnost Smlouvy byla rozšířena na zdravotnická zařízení v Kladně a Středočeském kraji, potom dovolatelka ve skutečnosti nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou konkrétní právní otázku, nýbrž toliko zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů a brojí proti domnělé nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Dovolatelka poukazuje na nedostatky v odůvodnění rozhodnutí, které hodnotí jako nedostatečné, obsahující pouhý odkaz na jiné rozhodnutí v obdobné věci, které se však dle dovolatelky po stránce skutkové i právní značně liší a bylo nesprávně interpretováno, čímž se odvolací soud měl odchýlit od principu předvídatelnosti. Dovolatelka tak touto kritikou namítá vady rozhodnutí odvolacího soudu, které přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemohou. Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Namítá-li dovolatelka otázku nesprávného výkladu ustanovení §17 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, pro které ustanovení vyhlášky č. 618/2006 Sb., stanoví obligatorně písemnou formu, přehlíží, že platnost změn rámcové smlouvy uzavřené mezi účastníky nebyla během řízení žádnou ze stran rozporována.
Konečně závěr o nepřípustnosti dovolání nemůže zvrátit ani dovolatelčina námitka, že se odvolací soud měl svým rozhodnutím odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když neuvádí, jaká konkrétní otázka měla být řešena v rozporu judikaturou dovolacího soudu, načež dovolatelka nadále setrvává na svém vlastním výkladu skutkového stavu, z něhož vyvozuje domnělý odklon odvolacího soudu od konstantní judikatury snažíc se prosadit svůj zájem na konečném řešení sporu.
V dalším obsahu dovolání dovolatelka napadá nesprávné zjištění skutkového stavu. Z vlastní konstrukce skutkových zjištění potom dovolatelka činí právní závěry. Námitky nesprávného skutkového zjištění nemohou přitom založit přípustnost dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze tedy shrnout, že dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.; proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. července 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu