ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1149.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 1149/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce Karlovarský kraj , se sídlem v Karlových Varech, Závodní 353/88, identifikační číslo osoby 70891168, zastoupeného JUDr. Martinem Čonkou, advokátem se sídlem v Chebu, Komenského 2276/4, proti žalované INVESTON s. r. o. , se sídlem v Karlových Varech, Koptova 1230/7, identifikační číslo osoby 18226680, zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Kurucem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, I. P. Pavlova 568/38, o zaplacení částky 1.225.412 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 43 C 214/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2015, č. j. 25 Co 215/2015-124, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.359,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 43 C 214/2014-91, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1.225.412 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rovněž rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil tak, že je považuje za nepřípustné, případně nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Namítá-li žalovaná, že odvolací soud nesprávně právně posoudil případnou odpovědnost žalobce za nepodání správní žaloby v rámci obrany proti rozhodnutí správního orgánu o vrácení dotace, pak dovolací soud uvádí, že tuto otázku odvolací soud řešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 228/2010).
Další dovolatelkou vymezená otázka – „zda je porušení péče řádného hospodáře (konkrétně §382 obchodního zákoníku s vazbou na §17 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích) to, že žalobce nevyužil k úhradě vzniklé škody zádržné, které měl, a to i pro případ vzniku škody, dohodnuté ve smlouvě o dílo“ – rovněž nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na řešení této otázky předložené dovolatelkou napadené rozhodnutí nespočívá (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). Dovolatelka pomíjí, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Určující pro rozhodnutí odvolacího soudu přitom bylo, že škoda vznikla žalobci v důsledku nedostatečné kontroly zhotovitelem předkládaných faktur, tj. především porušení povinnosti žalované z uzavřené mandátní smlouvy, a pokud by zde bylo i porušení povinnosti zhotovitele díla, jedná se o situaci předjímanou ustanovením §383 obchodního zákoníku.
K otázce, „zda je právem žalobce, jako věřitele, požadovat v souladu s principem solidární odpovědnosti, plnění po kterémkoliv dlužníkovi a není tak porušením péče řádného hospodáře, když plnění požaduje po dlužníkovi (v daném případě po žalovaném), vůči němuž nemá požadované plnění jakkoli zajištěno, a naopak plnění nepožaduje po takovém dlužníkovi, s nímž má dohodu o zádržném (tedy zajištěné plnění)“, dovolací soud konstatuje, že se o porušení povinnosti na straně žalobce jednat nemůže, když přímo z ustanovení §511 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) vyplývá, že jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne.
Konečně ani poslední dovolatelkou předložená otázka, „zda porušení (resp. neplnění) povinností žalobce vyplývajících z ustanovení §17 zákon č. 129/2000 Sb., o krajích, které dle odvolacího soudu nedosáhlo takové intenzity, jež by zakládalo zproštění odpovědnosti žalovaného za uložení pokuty žalobci (tedy vrácení dotace) či spolupůsobení škody žalobcem a následné uplatnění náhrady škody vůči žalovanému, není v rozporu s dobrými mravy“, dovolání přípustným nečiní. Takové tvrzení by mohlo představovat možnou obranu proti uplatněnému nároku na náhradu škody a je ho nutno posoudit právě při hodnocení, zda nárok na náhradu škody je či není dán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012). Za těchto okolností nelze dospět k závěru, že podaná žaloba má šikanózní charakter a šlo by o výkon práva v rozporu s dobrými mravy podle §3 obč. zák.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2016
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu