ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.130.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 130/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce Ing. Bc. Z. K. , zastoupeného JUDr. Richardem Polmou, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, Křížkovy schody 67/2, proti žalovaným 1) Ing. P. V. , a 2) V. CARGO CZ s.r.o. , se sídlem Praha 10, Na Výsluní 201/13, PSČ 10000, identifikační číslo osoby 27407993, oběma zastoupeným JUDr. Petrem Zikmundem, advokátem se sídlem Mělník, Macharova 376/5, o zaplacení 30 000 000 Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 290/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2015, č. j. 3 Cmo 163/2014-171, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Vrchní soud v Praze usnesením z dne 10. 8. 2015, č. j. 3 Cmo 163/2014-171, zamítl návrh na přerušení řízení a potvrdil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2012, č. j. 46 Cm 290/2009-106, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 1. 2013, č. j. 46 Cm 290/2009-114, jímž byl výrokem I. zamítnut návrh na přerušení řízení, výrokem II. řízení zastaveno a výrokem III. rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; Vrchní soud v Praze dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné, jestliže žalobce vymezil přípustnost dovolání jen tím, že soudy neřešily otázku, zda soud zamítne rozhodnutí o osvobození či neosvobození od placení soudního poplatku pouze z důvodu toho, že žalobce dostatečně a přesvědčivě neosvědčil své nepříznivé osobní a majetkové poměry. V této souvislosti žalobce dodal své přesvědčení, že soudy I. a II. instance rozhodují pouze o osvobození od placení soudního poplatku, nikoliv o sociálním postavení žalobce. Nutno konstatovat, že na předestřené otázce není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalobce neprokázal, že by u něj nastala podstatná změna majetkových poměrů, jež by odůvodňovala nový přezkum jeho žádosti, a to v mezidobí od nabytí právní moci rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků v rozsahu jedné poloviny, tj. 500 000 Kč, a na závěru, že soud prvního stupně správně rozhodl o zastavení řízení v dané věci pro nezaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., v platném znění, jestliže žalobce ani na výzvu soudu soudní poplatek ve výši 500 000 Kč v určené lhůtě nezaplatil. Přitom požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Skutečnost, že dovolatel má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Navíc je třeba konstatovat, že skutková zjištění dovolacího soudu nejsou předmětem dovolacího přezkumu a rovněž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013, uveřejněné na www.nsoud.cz ). Není tedy možno s ohledem na ustanovení §237 o. s. ř. zakládat přípustnost dovolání ani na kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem týkajících se podstatné změny majetkových poměrů žadatele o osvobození od soudního poplatku, odůvodňujících nový přezkum žádosti žalobce o osvobození od soudního poplatku po nabytí právní moci rozhodnutí o osvobození od soudního poplatku v rozsahu jedné poloviny, tj. 500 000 Kč.
Nejvyšší soud s poukazem na výše uvedené proto dovolání žalobce, podané proti části napadeného usnesení odvolacího soudu týkající se zastavení řízení, podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. července 2016
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu