ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1315.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 1315/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně LB Cemix, s.r.o. , se sídlem v Borovanech, Tovární ulice č.p. 36, PSČ 373 12, IČO 27994961, zastoupené JUDr. Lenkou Skřivánkovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Goethova 356/5, PSČ 301 00, proti žalované EVEREST servis, s.r.o. , se sídlem Šestajovice, Běchovická 555, PSČ 250 92, IČO 27631257, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Štefánikova 75/48, PSČ 150 00, o zaplacení částky 224 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 19 C 247/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. října 2015, č. j. 21 Co 391/2015-100, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 16. dubna 2015, č. j. 19 C 247/2014-70, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 224 000 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi žalobkyní a společnosti TONSTAV – SERVICE s. r. o. došlo k uzavření dvou rámcových nájemních smluv pro období od 1. ledna 2010 do 31. prosince 2013, v nichž smluvní strany sjednaly úpravu řešící rozsah náhrady škody při celkovém poškození, resp. při ztrátě předmětu nájmu, a to tak, že žalobkyně se zavázala uhradit společnosti TONSTAV – SERVICE s. r. o. částku odpovídající pořizovací ceně zařízení. Bylo zjištěno, že došlo k odcizení předmětného omítacího kompletu a že společnost TONSTAV – SERVICE s. r. o. uplatnila v důsledku toho vůči žalobkyni škodu ve výši 324 000 Kč. Žalobkyně tuto škodu uhradila.
Dále bylo zjištěno, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena rámcová nájemní a podnájemní smlouva, ve které si účastníci řízení sjednali smluvní podmínky pro jednotlivé dílčí nájemní, resp. podnájemní smlouvy. V čl. VII odst. 5 smlouvy si účastníci sjednali rozsah náhrady škody při ztrátě či odcizení předmětů podnájmu, a to tak, že žalovaná se zavázala nahradit žalobkyni škodu ve výši, jaké je žalobkyně tuto škodu povinna uhradit vlastníku zařízení. Soud vzal dále za prokázané, že žalobkyně umožnila dispozici žalované s předmětným omítacím kompletem. Žalobkyně po žalované nárokovala škodu ve výši 324 000 Kč. Na tu žalovaná před podáním žaloby uhradila částku ve výši 100 000 Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky řízení vznikl podnájemní vztah založený smlouvou. Ustanovení o zákonném rozsahu náhrady škody jsou dle §263 obch. zák. dispozitivní. Pokud si účastníci sjednali rozsah náhrady škody ve smlouvě, je žalovaná povinna plnit žalobkyni vzniklou škodu v tomto sjednaném rozsahu. Pokud jde o námitku žalované, že nemohla předpokládat, jaký rozsah odpovědnosti za škodu si sjednala žalobkyně se společností TONSTAV – SERVICE s. r. o., pak soud prvního stupně uvedl, že vztah mezi žalobkyní a žalovanou je vztah mezi podnikateli profesionály. Z toho důvodu si měla žalovaná jako profesionál u žalobkyně vyžádat veškeré informace včetně smluvní dokumentace s pronajímatelem ohledně smlouvy o nájmu omítacího kompletu.
Soud prvního stupně proto v celém rozsahu žaloby vyhověl.
K odvoláním žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. října 2015, č. j. 21 Co 391/2015-100, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud považoval skutkové i právní závěry soudu prvního stupně za správné, proto odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Uzavřel, že rozsah náhrady škody byl ve smlouvě o podnájmu omítacího kompletu, konkrétně obsažen. Žalovaná se zavázala uhradit v případě ztráty nebo odcizení zařízení škodu ve výši, v jaké je žalobkyně povinna uhradit tuto škodu uhradit vlastníku zařízení.
Námitky žalované spočívající v tom, že podnájemní smlouva je zastřeným právním úkonem, jelikož žalovaná byla pravděpodobně v pozici zprostředkovatele, odvolací soud odmítl. Podnájemní smlouva je zcela určitým srozumitelným právním jednáním, jehož dissimulaci vyvrací sám projev jednatele žalované dopisem ze dne 27. května 2013, který hovoří o omítacím kompletu jako o předmětu podnájmu podle podnájemní smlouvy a o převzetí omítacího kompletu žalovanou.
Co se týče výše náhrady škody, odvolací soud uvedl, že žalovaná se ve smlouvě dobrovolně zavázala k zaplacení toho, co bude žalobkyně jako náhradu škody plnit vlastníku. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že pokud se žalovaná neinformovala o ujednání o výši náhrady škody mezi žalobkyní a pronajímatelem, nepostupovala s obvyklou péčí podnikatele. Navíc žalovaná škoda ve výši 224 000 Kč představuje pro žalobkyni skutečnou škodu ve smyslu §379 obch. zák., neboť uvedenou sumu pronajímateli uhradila a o tuto částku se její majetek prokazatelně snížil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním.
Žalovaná namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na chybném vyřešení otázek hmotného a procesního práva, konkrétně ve vztahu k ustanovení §41a obč. zák., které se týkají otázky simulace smluvních vztahů v rámci smluv uzavíraných mezi podnikateli. Dále dovolatelka namítla, že její dovolací námitka (aniž by konkrétně uvedla, o kterou právní otázku se jedná) je založena zčásti na chybném vyřešení otázky hmotného práva odvolacím soudem, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla vyřešena, a z části na tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka v jiných případech má být v tomto případě vyřešena jinak, resp. závěry zde učiněné nemají být aplikovány.
Dle dovolatelky soudy nemohly postupovat podle §373 obch. zák., jelikož v řízení nebyly prokázány základní atributy odpovědnosti, kterými podle obchodního práva jsou porušení právní povinnosti škůdce, škoda a kauzální nexus mezi nimi. Porušení právní povinnosti žalobkyně nejenom že nebylo konstatováno, ale ani nemohl být dáno. I pokud by skutečnosti odpovídalo tvrzení žalobkyně o převzetí omítacího kompletu žalovanou, nemohla se dopustit porušení právní povinnosti za situace, svěřila-li najatou věc oprávněně jiné osobě, čímž se vyloučila z dispozice s ní.
Žalovaná dále namítá, že pokud si žalobkyně s pronajímatelem sjednala nějaké specifické ujednání, které žalovaná neznala, nemůže jím být vázána, protože takováto výše náhrady z jeho strany nebyla předvídatelná. Tvrzení odvolacího soudu, že se na to měla žalovaná žalobkyně zeptat, považuje žalovaná za absurdní.
Odvolací soud dále chybně aplikoval ustanovení §397 obch. zák., podle něhož se nenahrazuje škoda, jež převyšuje škodu, kterou v době vzniku závazkového vztahu povinná strana jako možný dostatek porušení své povinnosti předvídala nebo kterou bylo možno předvídat s přihlédnutím ke skutečnostem, které v uvedené době povinná strana znala nebo měla znát při obvyklé péči. Výše škody pro případ ztráty nebo odcizení omítacího kompletu by tak měla odpovídat jeho ceně obvyklé s přihlédnutím k běžnému opotřebení věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označil.
Dovolatelka zakládá přípustnost dovolání na řešení otázek týkajících se simulace smluvních vztahů v rámci smluv uzavíraných mezi podnikateli ve vztahu k §41 obč. zák. Na této otázce ovšem rozhodnutí ve věci nestojí, proto nemůže řešení této otázky založit přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka obecně nesouhlasí s postupem odvolacího soudu podle §373 obch. zák., a podle ustanovení §397 obch. zák., aniž by konkrétně formulovala právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, ani právní otázku, která by měla být v Nejvyšším soudem posouzena jinak či doposud nebyla v judikatorní praxi řešena.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II.ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015).
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Tuto otázku však nevymezila, přičemž ani posouzením dovolání podle jeho obsahu nelze dovodit, o jakou otázku jde. Žalovaná v dovolání pouze zpochybňuje skutková zjištění a právní závěr odvolacího soudu, ohledně výše škody.
Jak již Nejvyšší soud v minulosti judikoval (např. v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) „má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem“.
Dovolatelka, aniž by v této části dovolacím soudem nevyřešenou právní otázku vymezila, polemizuje pouze s právním posouzením věci odvolacím soudem, přičemž zpochybňuje i skutková zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího.
Pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, však není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na otázky hmotného práva dovolacím soudem dosud neřešené a další případy uvedené v §237 o. s. ř.
Tomuto požadavku dovolatelka v dovolání nedostála, přičemž tuto vadu dovolání nelze odstranit ani posouzením dovolání podle jeho obsahu.
Povinnost vymezit, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání, dovolatelka splnila pouze ve vztahu k otázce aplikace ustanovení §118b o.s.ř., když namítla, že odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, odmítl přihlédnout k námitce žalované učiněné v podání ze dne 27. 1. 2015, jimiž označila listiny o předání zařízení a protokol o předání a převzetí za falsa s odůvodněním, že tyto námitky byly vzneseny až po koncentraci řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s výše citovaným rozhodnutím dovolacího soudu, který uzavřel, že účinky tzv. koncentrace řízení nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu. V daném případě totiž důkazy protistrany byly provedeny ještě před koncentrací řízení a žalovaná tak mohla pravost listin zpochybnit před touto koncentrací, jak správně dovodil odvolací soud.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze zčásti pokračovat pro vadu, kterou žalovaná včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila, zčásti je dovolání nepřípustné.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízením v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. července 2016
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu