ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1347.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 1347/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Česká kancelář pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, identifikační číslo osoby 70099618, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod křížkem 428/4, proti žalovaným 1) Ing. M. N. , 2) M. Ch., , zastoupenému JUDr. Pavlem Hálou, advokátem se sídlem v Brně, Martina Kříže 2550/8, o zaplacení částky 452.650 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 70/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 44 Co 299/2008-258, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 19. února 2008, č. j. 14 C 70/2006-96, zastavil v části, kterou se žalobkyně po prvním i druhém žalovaném domáhala zaplacení částky 20.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže uvedeným (bod I. výroku) a uložil prvnímu a druhému žalovanému povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 432.650 Kč s příslušenstvím tam blíže specifikovaným (bod II. řízení). Dále soud rozhodl o povinnosti obou žalovaných uhradit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem (třetím v pořadí) v záhlaví uvedeným změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby první a druhý žalovaný byli povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 432.650 Kč s příslušenstvím (první výrok) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit oběma žalovaným k ruce společné a nerozdílné náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 478.068 Kč (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaní dle obsahu spisu nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Při respektování shora uvedených kritérií nemohou přípustnost dovolání založit námitky dovolatelky, prostřednictvím kterých zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižšího stupně. Takováto argumentace žalobkyně totiž nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Jestliže dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že porušil svou povinnost zakotvenou ustanovením §118a o. s. ř., pak dovolací soud uvádí, že dovolatelka v rámci těchto námitek nepředkládá žádnou konkrétní otázku ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Namítá-li konečně dovolatelka, že s ohledem na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, „je způsobilým dovolacím důvodem nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem v rozporu s právem na spravedlivý proces“, přípustnost dovolání těmito svými námitkami nezakládá. Podle citovaného nálezu Ústavního soudu ve vztahu k ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., dále Ústavní soud podotýká, že ačkoliv převzalo dikci §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, jehož výklad se s ohledem na existenci více dovolacích důvodů omezoval toliko na otázky hmotného práva, jeho nové znění je třeba interpretovat šířeji, a to ve spojení s pojmem "otázek hmotného nebo procesního práva" podle §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. Takto vymezený dovolací důvod se týká nesprávného posouzení věci nejen z hlediska práva hmotného, nýbrž též práva procesního, a tudíž zahrnuje i "vady řízení" ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, je-li s nimi spojena existence příslušné právní otázky. Je patrné, že nejde o změnu, která by ve srovnání s právní úpravou dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, zužovala rozsah uplatnitelných dovolacích důvodů. Obdobným způsobem vymezovala jejich rozsah i judikatura Ústavního soudu, která vedle účelu tohoto typu dovolání, jímž bylo (a stále je) sjednocování judikatury obecných soudů, kladla důraz i na povinnost dovolacího soudu poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, jež je pro soudní moc jako celek výslovně vyjádřena v čl. 4 Ústavy České republiky [srov. např. nález ze dne 18. prosince 2007, sp. zn. II. ÚS 182/05. V nyní projednávané věci je však nesouhlas dovolatelky s postupem odvolacího soudu, který má představovat porušení práva na spravedlivý proces, ve skutečnosti jiným názorem na to, jak by v dané konkrétní věci měly být jinak hodnoceny provedené důkazy. Samotné vytvoření závěru soudu o skutkovém stavu tak nemohlo zasáhnout do práva účastníka na spravedlivý proces.
Dovolání žalobkyně směřuje výslovně i proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, aniž však oproti požadavku na obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §241a odst. 2 o. s. ř. uvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř. má být naplněn (srov. k tomu např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116). Její dovolání je tak v tomto směru postiženo absencí obligatorních náležitostí (§241a odst. 2 a §237 o. s. ř.), kterou již nelze odčinit a pro niž nelze v tomto směru posoudit přípustnost dovolání (§241b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu