ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1441.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 1441/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně ALEPO s. r. o. , se sídlem v Liberci IV. - Perštýn, Pod Branou 455/8, identifikační číslo osoby 25415131, zastoupené JUDr. Matejem Benkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalované Komerční banka, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, identifikační číslo osoby 45317054, o zaplacení částky 3.054.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 15/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2015, č. j. 97 Co 208/2015-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. října 2014, č. j. 26 C 15/2014-56, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3.054.000 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1.200 Kč (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. a ve výroku pod bodem II. jej změnil tak, že výše nákladů řízení činí 1.500 Kč a jinak jej potvrdil (první výrok). Dále soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatelka v závěru odvolacího soudu ohledně neexistence příčinné souvislosti mezi zjištěným porušením právní povinnosti žalované a tvrzenou škodou žalobkyně, jakožto jednoho z předpokladů institutu odpovědnosti za škodu ve smyslu §373 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákonku, ve znění pozdějších předpisů.
Žalovaná se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřuje proti žádnému usnesení vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř, zbývá určit, zda je dovolání přípustné dle §237 o. s. ř.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné, neboť otázku příčinné souvislosti odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od které nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v projednávané věci.
Dle této ustálené rozhodovací praxe jde o vztah příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem (resp. právně relevantní škodnou událostí) v situacích, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu, což znamená, že protiprávní úkon a škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo, je tato podmínka ve své podstatě splněna, jinými slovy, příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom zjištění existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem je otázkou skutkovou, avšak právním posouzením je otázka určení těch právních skutečností, mezi nimi je třeba vztah příčinné souvislosti zjišťovat. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 23 Cdo 2408/2010, nález Ústavního soudu ze dne 27. října 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08).
V projednávané věci není pochyb o tom, že protiprávním jednáním (právní skutečností), které mělo zakládat právo k náhradě škody, bylo porušení povinnosti žalované vést pro žalobkyni sjednané bankovní účty, když v rozporu s dohodnutými podmínkami žalovaná od smluv o založení a vedení účtu odstoupila, přičemž toto jednání bylo následně pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu prohlášeno za neplatné. Jiné porušení právních povinností žalované odvolací soud neshledal. Tento právní závěr odvolacího soudu není ani nikterak v dovolání žalobkyní zpochybňován. Polemizuje-li dovolatelka s názorem odvolacího soudu, že vznik tvrzené škody nebyl v příčinné souvislosti s nezákonným odstoupením žalované od smluv o vedení a zřízení běžných účtů, napadá tímto skutková zjištění, nikoliv však právní posouzení. Takto vymezené dovolací námitky nemohou v projednávané věci zakládat přípustnost dovolání, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud přitom po provedeném dokazování dospěl ke zjištění, že skutečným důvodem, pro který potencionální smluvní partneři žalobkyně od realizace smluv odstoupili, nebyl protiprávní úkon žalované, ale ztráta důvěry vůči žalobkyni.
Lze tedy shrnout, že dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.; proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje dle §243f odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. července 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu