ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1597.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 1597/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Stavitelství Vsetín, s.r.o. , se sídlem ve Vsetíně, ul. 4. května 836, identifikační číslo osoby 48392898, proti žalovanému Město Vsetín , se sídlem ve Vsetíně, Svárov 1080, identifikační číslo osoby 00304450, o zaplacení částky 1.593.625 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 11 C 48/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 15 Co 636/2013-929, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 22. března 2013, č. j. 11 C 48/2008-852, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.542.055 Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), zamítl žalobu, pokud se jí žalobkyně domáhala zaplacení další částky ve výši 51.570 Kč s příslušenstvím a dále zákonného úroku z prodlení z částky 1.593.625 Kč od 26. dubna 2006 do 13. července 2007 (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 133.374,10 Kč (první výrok), v napadeném vyhovujícím výroku jej potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
K dovolání žalovaného se žalobkyně vyjádřila tak, že žádá, aby dovolací soud potvrdil rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, jednající svým zaměstnancem s právnickým vzděláním ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nesouhlasí-li dovolatel s názorem odvolacího soudu, že znění zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, které bylo rozhodné v době uzavření předmětné smlouvy o dílo, umožňovalo dohodnout změnu ceny díla libovolně, pak v rámci této argumentace nepředkládá žádnou konkrétní otázku ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Poukazuje-li pak na rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 4561/2008, uveřejněným pod číslem 74/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak tento odkaz není případný, když pro závěry vyslovené v tomto rozhodnutí bylo rozhodné znění zákona č. 199/1994 Sb. účinné od 1. června 2000, kdežto v projednávané věci byl aplikován uvedený zákon ve znění účinném do 31. května 2000. Znění ustanovení §40 odst. 2 zákona č. 199/1994 Sb. totiž doznalo změny, která je v této souvislosti relevantní. Dle původního znění byla dána možnost překročit ve smlouvě uvedenou maximální nabídkovou cenu stanovenou uchazečem jen za podmínek stanovených ve smlouvě. Po novele provedené zákonem č. 28/2000 Sb. pak bylo možno nabídkovou cenu uchazeče stanovenou jako cenu nejvýše přípustnou překročit jen za podmínek stanovených zadavatelem při vyhlášení soutěže. Na tuto skutečnost však již dovolatele správně upozornil odvolací soud.
Posuzuje-li žalovaný, který ze znaleckých posudků je „použitelný“, pak ani tyto jeho námitky, resp. závěry nenaplňují svým obsahem předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. V tomto ohledu uplatněná dovolací argumentace nesměřuje proti nesprávnému právnímu posouzení věci, dovolatel zpochybňuje hodnocení provedených důkazů; ve své podstatě tedy pouze zpochybňuje skutkový stav, z něhož vychází rozhodnutí odvolacího soudu. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím „skutkového“ dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 (způsobilým) dovolacím důvodem není.
Další námitky dovolatele týkající se aplikace ustanovení §35 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, rovněž nemohou založit přípustnost dovolání, neboť na řešení této dovolatelem předložené otázky napadené rozhodnutí nespočívá, tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatel pomíjí, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.
Ve vztahu k námitce žalovaného, že není dána ani příčinná souvislosti mezi škodnou událostí a vzniklou škodou, je třeba uvést, že v rámci předmětné argumentace dovolatel považuje za okolnost, která způsobila nedosažení zisku žalobkyně, uzavření dodatku č. 6 ke smlouvě. Soudy přitom příčinnou souvislost posuzovaly mezi jednáním žalovaného, který měl znemožnit svým chováním dokončení díla žalobkyní, když s jeho vědomím a souhlasem byla založena jiná organizace, která vypsala jiné výběrové řízení na realizaci přestavby objektu „Maštaliska“, přičemž k přestavbě této budovy měla již smlouvu žalobkyně a žalovaný nepostupoval ani v souladu se sjednanou smlouvou a nijak se s žalobkyní nedohodl o narovnání (tzn. neodstoupil od smlouvy, nevyplatil náhradu škody a odstupné apod.), a mezi tvrzenou škodou (ve formě ušlého zisku) žalobkyně. Odvolací soud se tak neodchýlil od dovolatelem namítané judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001).
K vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva pak nesměřují ani namítané procesní vady (např. že se odvolací soud nevyjádřil k určitým námitkám žalovaného, že se specifikovanými námitkami vůbec nezabýval, že soud prvního stupně nepřípustně rozšířil předmět řízení). Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejsou samy o sobě přípustným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.).
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2016
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu