ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2067.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 2067/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Správy železniční dopravní cesty, státní organizace , se sídlem v Praze 1- Novém Městě, Dlážděná 1003/7, PSČ 110 00, IČO 70994234, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, proti žalované ČD Cargo, a.s., se sídlem v Praze 7- Holešovicích, Jankovcova 1569/2c, PSČ 170 00, IČO 28196678, zastoupené Mgr. Evou Novákovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 12, PSČ 110 00, o zaplacení částky 127 184 298,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 96/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2014, č. j. 12 Cmo 307/2013-254, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 115 531 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Tomáše Hlaváčka, advokáta, se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. listopadu 2012, č. j. 14 Cm 96/2011-165, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 9. července 2013, č. j. 14 Cm 96/2011-227, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 127 184 298,55 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši vymezené ve výroku rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je provozovatelem železniční dopravní cesty, který je ve smyslu zákona č. 266/1997 Sb., o dráhách (dále jen „zákon o dráhách“), povinen plnit povinnosti k zajištění provozuschopnosti dráhy, musí zabezpečovat technický stav dráhy zaručující bezpečné a plynulé provozování dráhy. Žalovaná je dopravcem provozujícím dopravu na těchto drahách. Účastníci uzavřeli smlouvy č. 168/08, 168/09 a 168/10 o provozování drážní dopravy na železniční dopravní cestě celostátní dráhy a regionálních drah ve vlastnictví České republiky, podle nichž byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni za přidělenou kapacitu dráhy a její užití sjednanou cenu. Žalobkyně žalované vyúčtovala cenu za služby za užití dráhy za roky 2008 až 2010 deseti fakturami, z nichž žalovaná neuhradila částku, která je předmětem tohoto řízení. Nezaplacení uvedené částky žalovaná odůvodňovala tím, že jí vznikla v důsledku toho, že žalobkyně prováděla na trati výluky, škoda, za kterou žalobkyně odpovídá. V průběhu řízení uplatnila žalovaná v rámci obrany proti nároku žalobkyně k započtení nárok na náhradu škody ve výši 126 872 220 Kč spočívající ve vynaložení vícenákladů v důsledku výlukových akcí organizovaných žalobkyní v průběhu května 2008 až října 2010. Škodu vyčíslila rozdílem nákladů mezi původní trasou přidělenou jízdním řádem a skutečně projetou odklonovou trasou. Po poučení soudem prvního stupně podle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) k doplnění skutkových tvrzení týkajících se kompenzační námitky a označení důkazů žalovaná poukázala na ustanovení §22, 23b a 23c zákona o dráhách ukládající žalobkyni povinnost zabezpečit plynulou drážní dopravu, přičemž jejím omezením není dotčen nárok dopravce na náhradu škody, na vyhlášku č. 351/2004 Sb., o rozsahu služeb poskytovaných provozovatelem dráhy dopravci (dále jen „vyhláška č. 351/2004 Sb.“), podle jejíhož ustanovení §3 mají oprávnění dopravci na základě smlouvy právo na vypracování jízdního řádu a využití přidělené kapacity dopravní cesty na dráze podle sjednaného jízdního řádu. Podle názoru žalované žalobkyně tyto povinnosti porušila.
Soud prvního stupně posoudil smlouvy uzavřené účastníky pod č. 168/08, 168/09 a 168/10 podle ustanovení §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jako smlouvy nepojmenované, v nichž byl dostatečně určitě dohodnut předmět závazků účastníků smlouvy. Dohodnutá cena poskytnutých služeb byla žalobkyní žalované řádně vyúčtována, žalovanou však nebyla v celém rozsahu zaplacena; soud prvního stupně také přihlédl k tomu, že proti výši a důvodu vymáhané pohledávky žalovaná v průběhu řízení nevznesla žádné výhrady.
Obranu žalované, v níž uplatnila k započtení proti žalobnímu nároku své tvrzené nároky na náhradu škody, posoudil soud prvního stupně podle §373 a násl. obch. zák. Dospěl k závěru, že ve smlouvách o provozování drážní dopravy byly upraveny podmínky, za kterých jsou výluky organizovány, a žalovaná se v článku 4 smluv zavázala dodržovat vnitřní předpisy provozovatele drah uvedené v příloze smluv, mj. i v předpisu D7 platném pro organizování výlukové činnosti provozovatele. Soud prvního stupně neshledal, že by v případech poukazovaných žalovanou byla výluková činnost žalobkyně v rozporu s uzavřenými smlouvami nebo s vnitřními předpisy, které se žalovaná zavázala dodržovat. Nepřisvědčil proto argumentaci žalované, že žalobkyně svým jednáním porušila povinnosti provozovatele dráhy uvedené v §22, 23b a 23c zákona o dráhách či §3 vyhlášky č. 351/1994 Sb. Uzavřel, že žalobkyně sice omezila drážní cesty realizací výluk, šlo však o realizaci výluk prováděných v souladu s předpisy žalobkyně. Ve všech žalovanou zmiňovaných případech žalobkyně plynulou drážní dopravu zabezpečila, i když se tak stalo po odklonových trasách, které si vyžádaly vyšší náklady dopravce. Tyto vyšší náklady nebyly způsobeny porušením smluvních povinností žalobkyně nebo porušením právních předpisů. Pokud žalobkyně neporušila svůj závazek, nelze tyto vícenáklady považovat za škodu. Jedná se o podnikatelské riziko dopravce. Nelze také pominout odpovědnost žalobkyně za provozuschopnost a bezpečnost drážní cesty danou právě zákonem o dráhách. Podle závěru soudu prvního stupně nebyly splněny předpoklady odpovědnosti žalobkyně za škodu ve smyslu ustanovení §373 a násl. obch. zák. a kompenzační námitku žalované tak neshledal důvodnou.
K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. ledna 2014, č. j. 12 Cmo 307/2013-254, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění upřesňujícím příslušenství z částky 127 184 238,26 Kč v napadeném vyhovujícím výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem I), zrušil doplňující rozsudek ze dne 9. července 2013, č. j. 14 Cm 96/2011-227 (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Odvolací soud vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně a ztotožnil se s jejich hodnocením, stejně jako s právními závěry soudu prvního stupně. I podle závěru odvolacího soudu žalovaná neprokázala, přestože byla soudem prvního stupně poučena podle §118a o. s. ř., že by žalobkyně při prováděných výlukách na tratích porušila některou ze svých povinností dohodnutých v uzavřených smlouvách, nebo že by při tom postupovala v rozporu se zákonem. Naopak bylo v řízení prokázáno, že v rámci plnění svých povinností k zajištění provozuschopnosti dráhy a zabezpečování technického stavu dráhy za účelem jejího bezpečného a plynulého provozování formou výluk příslušných tratí realizovala své činnosti v souladu s povinnostmi uloženými jí zákonem o dráhách a rovněž v souladu se smlouvami uzavřenými s žalovanou, v jejichž rámci se i sama žalovaná zavázala respektovat plán výluk stanovený předpisem pro organizování výlukové činnosti na síti Českých drah č. 07/2 (v příloze č. 4 ke smlouvám). Pokud soud prvního stupně vycházel při právním hodnocení obrany žalované z celého obsahu předložených smluv, postupoval podle odvolacího soudu správně. Jestliže nebylo prokázáno porušení právní povinnosti žalobkyní jako základního atributu případné odpovědnosti za vznik tvrzené škody, nezabýval se odvolací soud pro nadbytečnost otázkou splnění ostatních předpokladů odpovědnosti za škodu podle §373 a násl. obch. zák.
Odvolací soud nepřijal námitky žalované, např. ohledně jí tvrzené možné provozní odpovědnosti žalobkyně za škodu, případně zákonné prevenční povinnosti žalobkyně, neboť žalovaná nedokázala v tomto smyslu vznést žádné konkrétní argumenty. Pokud žalovaná namítala, že důvodem vzniku škod je nesystematický postup žalobkyně při organizování výluk, pak takový postup nemůže podle odvolacího soudu sám o sobě zakládat právo na náhradu škody, neboť by musel současně znamenat porušení konkrétní právní povinnosti. Pokud žalovaná namítala, že i při dodržování předpisu D7 došlo ze strany žalobkyně k porušení povinnosti uvedené v §3 písm. a) vyhlášky č. 351/2004 Sb. a v článku 8 smluv o provozování drážní dopravy – umožnit žalované provoz vlaků podle sjednaného jízdního řádu, pak podle odvolacího soudu žalovaná netvrdila a neprokazovala, kterou konkrétní smluvní či zákonnou povinnosti žalobkyně porušila při provozu vlaků podle sjednaného jízdního řádu.
Odvolací soud však zrušil doplňující rozsudek soudu prvního stupně, neboť v odvolacím řízení bylo zjištěno, že žalobkyni předmětné úroky z prodlení nepřísluší.
Proti výrokům pod body I a III rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Žalovaná v dovolání uvedla, že právní vztah žalobkyně a žalované se řídí smlouvami o provozování drážní dopravy, které jsou inominátními smlouvami uzavřenými podle obchodního zákoníku. Odpovědnost žalobkyně za škody je proto třeba posoudit podle ustanovení §373 a násl. obch. zák. Žalovaná se však domnívá, že v souvislosti s organizováním výlukové činnosti žalobkyní je možná i aplikace provozní odpovědnosti žalobkyně podle ustanovení §420a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
Podle dovolatelky spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci, a to především v opomenutí odvolacího soudu zohlednit v jeho právním závěru ustanovení §23b odst. 2 zákona o dráhách, podle kterého ani nařízením výluky procesně správným postupem není dotčeno právo dopravce na náhradu škody. Dovolatelka se domnívá, že se jedná o kogentní ustanovení, které nebylo ani stranami modifikováno v jejich smlouvách o provozování drážní dopravy, což by ani nebylo možné vzhledem k ustanovení §386 obch. zák. neumožňujícímu vzdát se nároku na náhradu škody, která vznikne v budoucnu. Postup při nařizování výluk je upraven v citovaném ustanovení §23b zákona o drahách a pro účely praxe je konkretizován předpisem D 7/2. Ani skutečnost, že žalobkyně postupovala v souladu s tímto předpisem, tj. projednáním výluk procedurou předvídanou v zákoně, ji nezbavuje odpovědnosti za škody způsobené dopravci. Odvolacímu soudu vytkla, že zcela opominul zohlednit dovolatelkou řádně tvrzené a prokázané zásadní porušení povinností žalobkyně přidělit žalované smluvně garantovanou kapacitu dráhy, tj. umožnit jí průjezd vlaků podle jízdního řádu. Tato povinnost je stanovena prováděcí vyhláškou k zákonu o dráhách a je uvedena i ve smlouvách o provozování drážní dopravy.
Soudy obou stupňů podle dovolatelky také nesprávně posoudily závaznost předpisu D 7/2 pro dovolatelku. Tuto závaznost dovozují ze skutečnosti, že se žalovaná v předmětných smlouvách zavázala dodržovat interní předpisy žalobkyně uvedené v příloze k této smlouvě. Předpis D 7/2 však v této příloze není uveden, příloha odkazuje pouze na předpis D 7, což je zcela jiný předpis, který výlukovou činnost vůbec neřeší, a pokud jde o její organizování, pouze odkazuje právě na předpis D 7/2; z toho dovolatelka dovozuje, že předpis D 7/2 pro ni závazný není. Dovolatelka je přesvědčena, že i v případě, že by byl předpis D 7/2 pro žalovanou závazný, je argumentace soudů obou stupňů bezpředmětná, neboť se jedná o předpis organizační povahy, který stanoví zejména podmínky přípravy výluk, a nepředstavuje hmotněprávní úpravu vztahů týkajících se odpovědnosti mezi žalobkyní a dopravci. Poukázala také na to, že sám předpis D 7/2 stanoví v části první, kapitole I, článku 2, okruh osob, pro které je závazný, jedná se o zaměstnance provozovatele dráhy a zaměstnance dopravců, sám provozovatel dráhy ani dopravce zde uveden není.
Dále žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neuvedla a neprokázala porušení povinností ze strany žalobkyně, neboť v řízení opakované tvrdila, že žalobkyně se dopustila zejména porušení povinnosti umožnit „využití přidělené kapacity dopravní cesty na dráze podle sjednaného jízdního řádu“, jak je stanoveno v §3 písm. a) vyhlášky č. 351/2004 Sb. a také porušení povinnosti „organizovat provoz vlaků dopravce po sjednané dopravní cestě tak, aby doprava vlaků probíhala bezpečně a s dodržením platného jízdního řádu“ podle článku 8 (1) smluv o provozování drážní dopravy uzavřených na roky 2008 až 2010. Jízdní řády však nestanoví jen výchozí a cílovou stanici, trasa vlaku je definována i všemi průjezdními stanicemi, takže pokud je vlak veden z důvodu výluky jinou trasou, než je trasa stanovená v jízdním řádu, nejsou uvedené povinnosti žalobkyně dodrženy.
Dovolatelka také namítla, že nebyla poučena podle §118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že soud prvního stupně považuje porušení povinností žalobkyní za nerelevantní, pokud byl dodržen předpis D 7/2. Žalované tak nebyla dána šance vyjádřit se k tomuto postoji.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích pod body I a III a rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnila se všemi skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. V dovolání podle jejího názoru dovolatelka pouze opakuje argumentaci, kterou se soudy obou stupňů podrobně zabývaly, a jasně vyložily právní důvody, pro které se domnívají, že kompenzační námitka uplatněná žalovanou neobstojí. Odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že žalobkyně realizovala výluky v souladu se smlouvou o provozování drážní dopravy, tedy v souladu s celým jejím obsahem, tedy včetně ujednání v bodu 4 smlouvy s odkazem na vnitřní předpisy žalobkyně, v souladu se zákonem a jinými právními předpisy. Zdůraznila, že při provádění výluk neporušila žádnou z právních ani smluvních povinností, zejména nenarušila sjednaný rozsah a četnost drážní dopravy vůči žalované jako dopravci, když ve všech případech uplatněné kompenzační námitky zajistila plynulou drážní dopravu v odklonových trasách. Postupovala přitom i v souladu s ujednáním v článku 3 o omezení drážní dopravy v předmětných smlouvách s tím, že plán výluk se žalovanou řádně projednala, a to vždy nejméně s tříměsíčním časovým předstihem. K omezení rozsahu a četnosti dopravy nedošlo, došlo pouze ke změně trasy. Tuto skutečnost považuje žalobkyně za zásadní, neboť změna trasy po dobu výlukové činnosti není zákonem předpokládaná pro vznik nároku dopravce na náhradu škody. Žalobkyně také poukázala na smluvní oprávnění omezit na dobu nezbytně nutnou provozování dráhy nebo její části v případech provádění údržby nebo opravy dráhy nebo z důvodu narušení provozuschopnosti dráhy v důsledku živelní události, nehody nebo mimořádné události, která ohrožuje bezpečné provozování dráhy nebo drážní dopravy, promítnuté do článku 15 předmětných smluv. Pokud bylo takto sjednáno smluvní oprávnění žalobkyně k omezení provozování drah, je podle žalobkyně logické, že nemůže při konání výluky zároveň umožnit využití přidělení kapacity dopravní cesty na dráze podle sjednaného jízdního řádu, a že je právě toto ujednání považováno za výjimku z povinnosti žalobkyně dodržovat jízdní řády. Žalobkyně také poukázala na článek 3 odst. 3 předmětných smluv, podle něhož má žalobkyně v případě využití odklonové trasy právo účtovat vyšší cenu za použití dopravní cesty po odklonové trase, projedná-li se žalovanou odklonové trasy s dostatečným předstihem 60 dnů před plánovanou jízdou.
Tvrdí-li žalovaná v dovolání, že měla být řádně poučena podle §118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že soud považuje porušení povinností žalobkyní za nerelevantní, pokud byl dodržen předpis D7/2, je nutno toto tvrzení odmítnout, protože soud prvního stupně k takovému právnímu závěru nedospěl a odvolací soud jednoznačně konstatoval, že i přes poučení soudu podle §118a o. s. ř. žalovaná netvrdila a neprokazovala v řízení, kterou konkrétní smluvní či zákonnou povinnost žalobkyně porušila při provozu vlaků podle sjednaného jízdního řádu.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále opět jen „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015).
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Tuto otázku však nevymezila, přičemž ani posouzením dovolání podle jeho obsahu nelze dovodit, o jakou otázku jde.
Žalovaná v dovolání pouze zpochybňuje skutková zjištění a právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná neprokázala, že žalobce při provádění výluk na tratích porušil některou ze svých povinností dohodnutých v uzavřených smlouvách nebo že by při tom postupoval v rozporu se zákonem, a že naopak bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně jako provozovatel železniční dopravní cesty splnila své povinnosti provozovatele železniční dráhy při provádění výluk na železniční trati (omezení provozování dráhy), které jí ukládá zákon č. 266/1997 Sb. o dráhách, vyhláška č. 351/2004 Sb. nebo smlouva o provozování drážní dopravy na železniční dopravní cestě.
Jak již Nejvyšší soud v minulosti judikoval (např. v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) „má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem“.
Dovolatelka, aniž by v této části dovolacím soudem nevyřešenou právní otázku vymezila, polemizuje pouze s právním posouzením věci odvolacím soudem, přičemž zpochybňuje i skutková zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího.
Pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, však není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na otázky hmotného práva dovolacím soudem dosud neřešené a další případy uvedené v §237 o. s. ř.
Tomuto požadavku dovolatelka v dovolání nedostála, přičemž tuto vadu dovolání nelze odstranit ani posouzením dovolání podle jeho obsahu.
Vzhledem k této skutečnosti nebylo možno posuzovat ani námitku žalované, že nebyla v řízení řádně poučena podle §118a o. s. ř. touto námitkou totiž žalovaná uplatňuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těmto vadám totiž dovolací soud přihlédne pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou žalovaná včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízením v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. června 2016
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu