ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.207.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 207/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Domov pro seniory Vroutek, příspěvková organizace , se sídlem ve Vroutku, Kryrská 102, identifikační číslo osoby 68454864, zastoupené JUDr. Petrem Haluzou, advokátem se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 1413/41, proti žalované Všeobecná zdravotní pojišťovna , se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, o zaplacení částky 342.097,20 Kč vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 192/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2015, č. j. 16 Co 154/2015-254, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 26. ledna 2015, č. j. 12 C 192/2014-200, ve znění opravného usnesení ze dne 28. května 2015, č. j. 12 C 192/2014-242, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 341.446,50 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a zamítl žalobu co do částky 650,70 Kč s příslušenstvím tam uvedeným (bod II. výroku). Dále soud rozhodl, že žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé pod bodem I. změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 341.446,50 Kč s příslušenstvím zamítá (první výrok) a žalované se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává (druhý výrok).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že je navrhuje dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout ve smyslu §243d písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalobkyně ve svém dovolání předkládá dovolacímu soudu otázku „zda je v souladu s právem analogická aplikace tzv. úhradových vyhlášek na úhrady za poskytnutou zdravotní péči v pobytových zařízeních sociálních služeb“, a dále otázku výkladu a aplikace nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 22. října 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, tedy „zda je možno na úhradu zdravotní péče v segmentu úhradovou vyhláškou přímo neupraveném použít analogicky část úhradové vyhlášky upravující zdravotní péči pro jiné segmenty, a to za situace, kdy v této části byla vyhláška shledána neústavní“. Táže-li se takto dovolatelka domnívajíc se, že se jedná o otázky v judikaturní praxi dovolacího soudu dosud neřešené, je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že se těmito otázkami již zabýval ve svém rozsudku ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014. Dovolací soud zde v obdobném případě vyložil, že analogická aplikace úhradové vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 425/2011 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a regulačního omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro rok 2012, je možná na základě analogie i na úhradu za poskytnutou zdravotní péči v pobytových zařízeních sociálních služeb. Nejvyšší soud doslova uvedl, že „Dovolací soud shledává zásadní důvod pro použití analogie ve skutečnosti, že v obou případech se jedná o poskytování zdravotních služeb pojištěncům v jednom systému veřejného zdravotního pojištění. V jeho rámci není věcného důvodu, aby v případě chybějícího smluvního ujednání nebyly i u zařízení sociálních služeb poskytujících zdravotnickou péči aplikovány podmínky úhrad, které jsou stanoveny závazným právním předpisem pro poskytování srovnatelné zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních [srov. rovněž ustanovení §22 písm. c), e) zákona o veřejném zdravotním pojištění]. Pro příslušné období se jedná o vyhlášku č. 425/2011 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a regulačních omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro rok 2012.“ V daném rozhodnutí dovolací soud rovněž dospěl k závěru, že nález Ústavního soudu ze dne 22. října 2013, Pl. ÚS 19/13, není překážkou pro aplikaci zmíněné vyhlášky č. 425/2011 Sb., neboť obsahuje odklad vykonatelnosti vztahující se k datu 31. prosince 2014 s tím, že nadále zůstává aplikovatelným předpisem k posouzení výše úhrad pro rok 2013. Z odkladu (a jeho důvodů) vykonatelnosti zmiňovaného nálezu Ústavního soudu dovolací soud dovodil, že tento není překážkou pro aplikaci úhradové vyhlášky vztahující se k roku 2012. Žalobkyně se tudíž mýlí, domnívá-li se, že podmínky přípustnosti dovolání dle ust. §237 o. s. ř. byly naplněny nastolenými právními otázkami, jelikož, jak je patrno, se nejedná o otázky dosud dovolacím soudem neřešené.
Namítá-li dále dovolatelka, že odkazem na §17 odst. 6 zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen „zák. č. 48/1997 Sb.“), jenž má především procedurální charakter, projevily strany spíše vůli podřídit se proceduře, jež je v daném ustanovení zakotvena, nikoliv obecně aplikaci úhradové vyhlášky, že ostatní pojišťovny hradily žalobkyni jinou hodnotu bodu bez regulace a ze strany žalované se jedná o projev její libovůle, že žalobkyně jako zařízení sociálních služeb s pobytovými službami je vázána toliko ustanovením 17a zák. č. 48/1997 Sb., které je zcela autonomní vůči ustanovení §17 téhož zákona, a dále, uvádí-li dovolatelka, že vzhledem k nálezu pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl ÚS 19/13, je rozhodnutí dovolacího soudu v rozporu se zásadou předvídatelnosti, zákazem svévole a zásadou rovnosti, je třeba uvést, že námitky žalobkyně pouze doplňují a dále rozvíjejí dovolatelčinu ústřední myšlenku vyjádřenou v otázkách, jež dovolacímu soudu předložila a jež přípustnost dovolání založit nemohou. Dovolací soud neshledává důvody odchýlit se od závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014.
Lze tedy shrnout, že dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání, a proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu