ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2156.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 2156/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně ELKAS spol. s r.o. , se sídlem v Praze 9, Kolbenova 568/29, identifikační číslo osoby 45797846, zastoupené JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, proti žalovanému V. S. , zastoupenému JUDr. Danielem Šulcem, advokátem se sídlem v Praze 10, Litevská 1174/8, o zaplacení 4.729.453 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Cm 17/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2015, č. j. 3 Cmo 76/2015-172, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 33.299,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. ledna 2015, č. j. 10 Cm 17/2011-141, rozhodl, že žaloba, podle které by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 4.729.453 Kč s příslušenstvím, se zamítá (bod I. výroku) a že „žalobce je povinen žalobci“ nahradit náklady řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a opravil ve výroku pod bodem II. tak, že nikoliv „žalobce je povinen nahradit žalobci“, ale „žalobce je povinen nahradit žalovanému“. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
K dovolání žalobkyně se vyjádřil žalovaný tak, že se ztotožňuje s rozhodnutími soudů, včetně jejich odůvodnění.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Má-li žalobkyně za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a to: „zda se soutěžitel dopustí nekalé soutěže, pokud konkurenčnímu soutěžiteli přetáhne zaměstnance s využitím obchodního tajemství tohoto soutěžitele spočívající zejména ve znalostech pracovních podmínek jednotlivých zaměstnanců s cílem využít znalostí těchto zaměstnanců o obchodní, cenové a slevové politiky tohoto soutěžitele k přetažení obchodního partnerů tohoto soutěžitele“, pak takto vymezenou otázkou přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatelka zřejmě pomíjí, že odvolací soud se takto položenou otázkou ve svém rozhodnutí nezabýval. Odvolací soud naopak dospěl k závěru, že „pokud bývalí pracovníci žalobce přešli ke konkurenci v podstatě na shodná pracovní místa a se shodnými pracovními podmínkami, pak nelze v tom spatřovat porušení obchodního tajemství žalobce a využití interních informací žalobce žalovaným pro jejich získání, neboť z hlediska další své existenční jistoty tito pracovníci neměli důvod své dosavadní pracovní podmínky u nového zaměstnavatele při jednání o vzniku pracovního poměru jakkoli tajit“. Dovolatelka při formulaci své otázky navíc vychází z odlišných skutkových zjištění, než která učinily soudy nižšího stupně.
Pokud se pak jedná o druhou dovolatelkou předloženou otázku „zda obchodní tajemství tvoří seznamy zákazníků, nákupní prameny, seznam zástupců, bilance, obchodní plány, cenové kalkulace, obrat jednotlivých prodejen a především znalost jednotlivých zaměstnanců o těchto skutečnostech“, která je dle jejího názoru dovolacím soudem rozhodována rozdílně, pak ani tato argumentace dovolání žalobkyně přípustným nečiní. V této souvislosti totiž dovolatelka poukazuje toliko na jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to na rozsudek ze dne 15. října 2001, sp. zn. 21 Cdo 2022/2000. Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li v dovolání uvedena (minimálně dvě) konkrétní odchylná rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se předmětné otázky. Takový údaj se však z dovolání nepodává; není z něj patrno, ve kterých rozhodnutích měla být předložená otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně. Dovolatelka však především přehlíží, že odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně neprokázala využití skutečností, jež by mohly být považovány v dané oblasti podnikání za obchodní tajemství.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu