ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.223.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 223/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Ekotech s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Hornokrčská 33, identifikační číslo osoby 49623818, zastoupené Mgr. Karlem Tománkem, advokátem se sídlem v Čerčanech, Sokolská 505, proti žalované SPS engineering, s.r.o. , se sídlem v Praze 2, Perucká 2482/7, identifikační číslo osoby 45798851, zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, o zaplacení částky 7.740.291 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 87/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2015, č. j. 1 Cmo 208/2014-376, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2015, č. j. 1 Cmo 208/2014-376, ve výroku I., kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v části, kterou byla zamítnuta žaloba ohledně zaplacení 4.010.364 Kč, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 4. 2014, č. j. 4 Cm 87/2012-318, zamítl žalobu, jíž mělo být žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 7.740.291 Kč (bod I. výroku), a dále uložil žalobkyni povinnost uhradit žalované náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
Před soudem prvního stupně bylo jednáno o nároku, který dle žalobních tvrzení měly představovat pohledávky z uhrazených záloh žalobkyně, jež žalobkyně uhradila v předstihu oproti stavebnímu plánu žalované dle uzavřené smlouvy o uzavření budoucí smlouvy ze dne 9. 1. 1998. Žalobkyně tvrdila, že zaplatila žalované na zálohách více, než žalovaná v konečných fakturách účtovala. Soud prvního stupně smlouvu o budoucí smlouvě ve znění dodatků 1 až 4 shledal platnou. Uvedl, že žalovaná realizovala dílo na základě jednotlivých smluv o dílo uzavřených s objednateli, kteří byli smluvními stranami smlouvy o budoucí smlouvě. Ve smlouvě o budoucí smlouvě bylo ujednáno, že nespotřebované zálohy budou převedeny na další stavby. Toto ujednání bylo učiněno v době, kdy na straně objednatele ze smlouvy o smlouvě budoucí byla pouze žalobkyně. V průběhu smluvního vztahu založeného smlouvou o budoucí smlouvě ke změně tohoto ujednání nedošlo. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je nutno toto smluvní ujednání respektovat, zejména je-li potvrzeno dodatkem č. 2 a 4, že poskytnuté zálohy budou ve zde určeném termínu vyúčtovány. Dle soudu prvního stupně pak pohledávka žalobkyně uplatněná žalobou není pohledávkou na zaplacení vyúčtování nespotřebovaných záloh z jedné či několika konkrétních smluv o dílo. Takto ani žalobkyně nestavěla svá žalobní tvrzení. Žalobkyně se domáhala uhrazení nespotřebovaných záloh podle ujednání smlouvy o budoucí smlouvě.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná nemá k žádnému z účastníků smlouvy o smlouvě budoucí – tedy ani k žalobkyni – žádné závazky. Toto zjištění vychází zejména z dohody o vzájemném zápočtu ze dne 25. 6. 2009. Dle zjištění soudu prvního stupně byl zápočet realizován na základě ujednání dodatku č. 2. Jednalo se o vyúčtování veškerých záloh uhrazených objednateli. K namítané absolutní neplatnosti dohody o vzájemném zápočtu soud prvního stupně uzavřel, že tuto neshledal; nepřisvědčil žalobkyni, že není specifikováno, jaký konkrétní závazek zaniká a jaký konkrétní závazek nezaniká. To by bylo možno pouze v případě, že by se jednalo o několik různých závazků. V souzené věci však jde pouze o jednu pohledávku odběratelů a jeden závazek žalované. Jde o vyúčtování všech zaplacených záloh podle Smlouvy o smlouvě budoucí, tedy „balíku“ uhrazených plateb oproti nároku žalované na zaplacení ceny za dílo provedené sice podle jednotlivých smluv o dílo, ale v rámci smlouvy o budoucí smlouvě. Tak to bylo ujednáno mezi účastníky výslovně v dodatku č. 2 a následně i v dodatku č. 4, který byl uzavřen po podepsání dohody o vzájemném zápočtu. Ve spojení s hodnocením dodatku č. 4 a zjištěním ohledně plnění žalovanou dle tohoto dodatku dospěl soud prvního stupně k závěru, že pohledávky žalobkyně ze smlouvy o smlouvě budoucí zanikly.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil v části, kterou byla zamítnuta žaloba ohledně zaplacení částky 4.010.364 Kč (první výrok), a ve zbývající části, týkající se zaplacení částky 3.729.927 Kč a ve výroku pod bodem II., rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ohledně částky 4.010.364 Kč (jež je rozhodná pro dovolací přezkum, viz dále) ze zjištění, že tato představuje náklady spojené – prakticky výhradně ve smyslu smlouvy o budoucí smlouvě z 9. 1. 1998 – s tím, že žalovaná nespotřebovala či neprostavěla zálohy placené žalobkyní. Odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí ze dne 9. 1. 1998 je neplatná, neboť nevyhovuje požadavkům kladeným kogentním ustanovením §289 odst. 1 obch. zák., neboť předmět budoucí smlouvy nebyl určen ani obecným způsobem. Nedostatečné projevy vůle, které měly směřovat k určení „obecného“ předmětu závazku stran, pak nelze nahradit výkladem, bez ohledu na následné kooperace účastníků. Tuto část nároku (odpovídající výši 4.010.364 Kč) proto odvolací soud posoudil dle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud uvedl, že událostí rozhodnou pro počátek běhu čtyřleté promlčecí doby je doba peněžitého plnění, ke kterému došlo vesměs v roce 1999, tři poslední platby byly uskutečněny v roce 2005. Odvolací soud shledal důvodnou námitku promlčení, neboť řízení bylo zahájeno až k 10. 8. 2012. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu potvrdil.
Proti prvnímu bodu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) dovolání s tím, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci dle obsahu dovolání spočívá v závěru odvolacího soudu, který dovodil neplatnost smlouvy o uzavření budoucí smlouvy. Dle dovolatelky odvolací soud nesprávně vyložil projev vůle smluvních stran, když nezohlednil výkladová pravidla uvedená v §266 obch. zák. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně hodnotil uplatněnou námitku promlčení, pokud její uplatnění neshledal v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka také zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že došlo k uplynutí promlčecí doby.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká porušení procesních předpisů s tím, že řízení je stiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konkrétně dle dovolání odvolací soud nedostál své poučovací povinnosti ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. v souvislosti s dovozením neplatnosti smlouvy o budoucí smlouvě. Dovolatelka také namítá porušení §132 o. s. ř., neboť skutková zjištění soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Konečně dovolatelka uvádí, že v průběhu řízení došlo k porušení §18 odst. 2 o. s. ř., neboť jednateli žalobkyně nebyl řádně ustanoven tlumočník.
Žalovaná se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky platnosti smlouvy o smlouvě budoucí z hlediska její určitosti, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je též důvodné.
Podle §289 odst. 1 obch. zák. smlouvou o uzavření budoucí smlouvy se zavazuje jedna nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem.
Nejvyšší soud při výkladu ustanovení §289 obch. zák. již v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 603/97, uveřejněném pod číslem 27/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož význam a účel smlouvy o smlouvě budoucí tak, jak ho má na mysli ustanovení §289 a násl. obch. zák., je chápán ve funkci zachytit v pevné a závazné formě dosaženou dohodu stran o tom, že chtějí uzavřít určitou smlouvu konkrétního typu nebo v základě vymezený inominátní kontrakt, s určitým obsahem. Je zdůrazňováno, že jejím předmětem proto není ještě konkrétní plnění, když předmětem této smlouvy je „pouze“ závazek uzavřít v určité době příslušnou smlouvu, která bude vlastním podkladem plnění, o něž ve své podstatě účastníkům jde. Smlouva o uzavření budoucí smlouvy je chápána jako samostatný smluvní typ, jehož funkce se projevuje v první, relativně samostatné části kontraktačního procesu.
Určení, jaká smlouva má být na základě smlouvy o uzavření budoucí smlouvy uzavřena, zda jde o smlouvu určitého typu nebo nepojmenovanou smlouvu, jaký má mít předmět plnění a případně další obsah, záleží valnou měrou na vůli a potřebách smluvních stran, vyjádřených v dohodnutém obsahu smlouvy o uzavření budoucí smlouvy. Nutným požadavkem je, že musí být předmět plnění budoucí smlouvy určen alespoň obecně, tedy základním (rámcovým) vymezením, a musí být stanovena doba, kdy bude tato smlouva uzavřena. Je to určité uvolnění v rámci obecné zásady, že předmět smlouvy musí být určitý, ale tento princip se neopouští – stále musí být jasné, jaká budoucí smlouva, tedy s jakým obsahem, s jakým předmětem plnění má být uzavřena, jde tu o vyjádření přípustnosti obecnějšího stanovení předmětu budoucí smlouvy, ale vždy musí jít o stanovení jejího předmětu. Určení musí tedy být natolik konkrétní, aby předmět plnění budoucí smlouvy byl ve všech základních rysech určen tak, jak to odpovídá potřebám v daném případu a aby bylo pak možno objektivně posoudit splnění závazků ze smlouvy o uzavření smlouvy budoucí. Dostatečnou určitost předmětu budoucí smlouvy bude dále třeba posuzovat, pokud má být uzavřena smlouva určitého typu, ve vztahu k tomuto smluvnímu typu. Obsah smlouvy o uzavření budoucí smlouvy musí odpovídat požadavkům a nárokům, vyplývajícím z právní úpravy smlouvy, která má být na jejím základě uzavřena. Bližší vymezení předmětu plnění budoucí smlouvy může být ponecháno na jednání o uzavření této smlouvy. Její předmět ovšem může být určen i zcela přesně a na jednání o uzavření realizační smlouvy může být ponecháno jen stanovení podmínek plnění, popřípadě jen některých podmínek plnění a konkrétní doby plnění (shodně srov. Ivana Štenglová, Stanislav Plíva, Miloš Tomsa a kolektiv Obchodní zákoník, 12. vydání 2009, Praha 2009, s. 878).
V nyní projednávané věci ze skutkových zjištění soudů přitom vyplývá, že strany vymezily dostatečně určitě předmět smlouvy ve vazbě na uzavírané smlouvy o dílo podle projektové dokumentace.
Současně dle opakovaně vysloveného názoru dovolacího soudu platí, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2239/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2531/2005, nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10). Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o vůli jím projevené), vychází soud nejen z jazykového vyjádření zachyceného v listině, ale zejména též z vůle (úmyslu) smluvních stran, na niž lze usuzovat z dokazováním zjištěných okolností souvisejících s projevem vůle, včetně okolností, za nichž došlo k uzavření smlouvy, a následného chování stran. Obecně vzato tedy může k závěrům o obsahu písemného právního úkonu vést nejen důkaz listinou, v níž je právní úkon zachycen; k závěrům o vůli takovým právním úkonem projevené lze dospět i prostřednictvím jiných důkazů, výpovědi svědků či účastníků řízení nevyjímaje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1890/2014).
V takto ustaveném rámci právní hodnocení odvolacího soudu, který žalovaný nárok (v dovoláním napadeném rozsahu) posoudil dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení, neobstojí. Z obsahu spisu vyplývá, že plnění v rozsahu, který je předmětem dovolacího přezkumu, bylo poskytováno formou záloh k úhradě závazku vzniklých z jednotlivých realizačních smluv. V projednávané věci nelze pominout, že strany ve smlouvě ze dne 9. 1. 1998, označené jako „dohoda smluvních stran o podmínkách uzavření budoucích smluv o dílo“, ujednaly způsob úhrady ceny za provedení jednotlivých smluv o dílo tak, že zůstatky proplacených záloh budou vždy převedeny na stavby následující. V souladu s touto smlouvou byly následně realizovány jednotlivé smlouvy o dílo. Vůle stran i nadále kontrahovat v režimu smlouvy ze dne 9. 1. 1998 pak plyne ze znění dodatku č. 4, ve kterém strany mimo jiné uvádí, že veškeré platby, které objednatel uhradil zhotoviteli formou záloh a které nebyly zúčtovány v konečných fakturách dle bodů I/1 až I/6 budou vzájemně zhotovitelem a objednatelem vyrovnány včetně vzájemně potvrzeného zápočtu ze dne 25. 6. 2009.
S ohledem na závěr dovolacího soudu o důvodnosti dovolání ve věci samé není třeba dále hodnotit dovolatelkou vytýkané vady řízení, jež měly spočívat v nedodržení poučovací povinnosti dle §118a odst. 2 o. s. ř. a v pochybení odvolacího soudu při hodnocení důkazů. Pro další průběh řízení je však významná námitka dovolatelky, která uvádí, že v průběhu odvolacího řízení došlo k porušení §18 odst. 2 o. s. ř, neboť jednateli žalobkyně nebyl ustanoven tlumočník, ačkoliv je občanem Ruské federace a jeho mateřským jazykem je ruština. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně podáním ze dne 2. 3. 2015 (č. l. 351) žádala odvolací soud o ustavení tlumočníka z ruského jazyka pro soudní jednání. Žádost odůvodnila i tím, že právní zástupce žalované v minulosti vznášel námitky k tomu, že nerozumí ústním vyjádřením žalobkyně. Odvolací soud sdělením ze dne 4. 3. 2015 (č. l. 352) návrhu nevyhověl, neboť žalobkyní není fyzická osoba, ale osoba právnická, konstituovaná podle tuzemského práva. K nařízenému jednání nebyli účastníci zvláště předvolání – obesláni byli pouze zástupci s procesní plnou mocí – výslech jednatelů příslušných obchodních korporací soud v rámci tohoto jednání nepředpokládal. Dovolatelka brojí proti skutečnosti, že následně došlo v průběhu jednání před odvolacím soudem k provádění dokazování, a to výslechem jednatele žalobkyně, aniž by mu byl ustaven tlumočník.
Dovolací soud v rozhodnutí ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1540/2006, vyslovil závěr, podle něhož skutečnost, že účastník je v řízení zastoupen na základě plné moci, nezbavuje soud povinnosti ustanovit mu při jednání tlumočníka, vyjde-li taková potřeba v řízení najevo; to platí zejména v případě, že o to účastník požádá. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že pokud se zastoupený nemůže plnohodnotně podílet na jednání, protože mu nerozumí, nemůže ani využít možnosti aktivně v daném řízení vystupovat, a nemůže proto ani odpovídajícím způsobem vykonávat svá procesní práva a povinnosti. Při opačném výkladu by právo na osobní účast zastoupeného při jednání soudu ztrácelo jakýkoliv reálný procesní smysl. Tyto závěry byly vztaženy i na případy, kdy je účastníkem řízení právnická osoba, jejíž zástupce (§21 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) neovládá jednací jazyk, a to například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3116/2012. V tomto rozhodnutí dovolací soud vyslovil, že jedním ze základních principů, jimiž je občanské soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna. K provedení tohoto principu se proto ukládá soudu povinnost, aby všem účastníkům sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv (srov. např. závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03). Tato zásada rovnosti účastníků před soudem, mající svůj základ v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a článku 96 odst. 1 Ústavy je - vedle dalších zákonných ustanovení - realizována také §18 o. s. ř., který soudu ukládá, aby zajistil účastníkům za řízení stejné (rovnocenné) možnosti k uplatnění jejich práv a ke splnění jejich povinností (závazků), a to jak v rovině hmotněprávní, tak i procesní.
S ohledem na výše uvedené je na místě, aby odvolací soud zkoumal, zda potřeba ustanovení tlumočníka žalobkyně vyšla v řízení najevo, a to v kterékoliv fázi řízení. Tím spíše za situace, kdy účastník řízení o ustanovení tlumočníka sám žádá. Přitom ani skutečnost, že jde o právnickou osobu založenou dle českého práva, která je zastoupena advokátem na základě procesní plné moci, nezbavuje soud povinnosti takovou potřebu zkoumat a k návrhu účastníka se náležitě vypořádat s důvody, pro které žádost neshledává opodstatněnou. Těmto požadavkům však odvolací soud v průběhu řízení nedostál.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je opodstatněné. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) v dovoláním napadené části zrušil.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu