ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2343.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 2343/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně DAB Trade, s.r.o. , se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Hrušovská 2969/13, IČO 25815806, zastoupené Mgr. Janem Dřevňakem, advokátem se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Sadová 553/8, proti žalované Start – spol. s.r.o. se sídlem v Horní Suché, Dělnická 1342/1, IČO 15503003, zastoupené Mgr. Tomášem Greplem, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, o zaplacení částky 143 842 Kč s příslušenstvím vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 94/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 7 Cmo 293/2015-172, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 148 Kč k rukám právního zástupce žalované, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně usnesením ze dne 11. srpna 2015, č. j. 4 Cm 94/2011-162, odmítl odpor žalované proti platebnímu rozkazu ze dne 20. února 2012, č.j. 4 Cm 94/2011-10, a rozhodl o nákladech řízení.
Žalovaná dne 30. března 2012 podala odpor proti výše uvedenému platebnímu rozkazu, přičemž v místě pro podpis odporu bylo uvedeno jméno a příjmení jednatele žalované J. Z. včetně razítka žalované a nečitelného podpisu. Jednatel žalované J. Z. mladší soudu oznámil, že odpor proti platebnímu rozkazu podal jeho otec J. Z. starší na základě plné moci. Tato plná moc udělená dne 11. listopadu 2009 byla následně soudu předložena na jednání dne 7. srpna 2015. Soud prvního stupně předloženou plnou moc posoudil jako účelovou a uvedl, že v odporu bylo uvedeno, že jej podává J. Z. – jednatel žalované, nikoli že jej podává na základě plné moci osoba odlišná od jednatele žalované – J. Z. starší. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že odpor nebyl podán oprávněnou osobou a jako takový jej v souladu s §174 odst. 3 věty druhé o. s. ř. odmítl.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 7 Cmo 293/2015-172, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že odpor proti platebnímu rozkazu č. j. 4 Cm 94/2011-10 ze dne 20. února 2012, se neodmítá. Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně a uvedl, že nedostatek procesní plné moci je nedostatkem podmínky řízení, který lze odstranit a který byl odstraněn tím, že soudu byla při jednání dne 7. srpna 2015 dodatečně předložena plná moc udělená J. Z. staršímu. Odvolací soud v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1982, sp. zn. 3 Cz 73/82, z něhož při právním posouzení věci vycházel. Vzhledem k tomu, že plná moc udělená J. Z. byla v řízení dodatečně předložena, nemůže závěr soudu prvního stupně ohledně toho, že odpor byl podán osobou k tomu neoprávněnou, obstát. Dle odvolacího soudu je nerozhodné, že na odporu proti platebnímu rozkazu je u nečitelného podpisu uvedeno J. Z., jednatel společnosti, když v řízení vyšlo najevo, že úkon nebyl učiněn jednatelem žalované, nýbrž osobou k tomu jednatelem zmocněnou.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího.
První dovolatelkou předestřená otázka se týká toho, zda v případě, že konkrétní osoba není účastníkem řízení a účastníka řízení nezastupovala a i přes to činila v řízení procesní úkony, je osobou k těmto úkonům neoprávněnou nebo zda lze tento nedostatek zhojit postupem podle §104 o. s. ř.. Dle dovolatelky nesprávné právní posouzení odvolacího soudu spočívá v tom, že J. Z. starší v řízení nevystupoval jako zmocněný zástupce žalované, ale jako jednatel žalované, přičemž jednatelem ve skutečnosti nebyl, a proto nebyl osobou oprávněnou k činění procesních úkonů jménem žalované. Dle dovolatelky je tedy stěžejní posouzení, zda J. Z. je v tomto řízení zástupcem žalované na základě plné moci či zda je osobou neoprávněnou jednat za žalovanou.
Dovolatelka poukázala opět na to, že J. Z. starší v řízení vystupoval jako jednatel žalované, nikoli jako její zástupce, a nedostatek toho, že jednatelem žalované v době podání odporu nebyl, nelze nijak zhojit. V tomto směru dovolatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 20 Cdo 1425/2003, podle kterého nedostatek oprávnění jednat za právnickou osobu představuje nedostatek podmínky řízení, který je pojmově odstranitelný, avšak v daném případě jeho odstranění nepřicházelo v úvahu, neboť osoba jednající v řízení za právnickou osobu již nebyla jejím statutárním orgánem.
Pro případ, že by byl J. Z. starší v řízení posuzován jako zástupce žalované, poukázala dovolatelka na další právní otázku týkající se toho, že účastník řízení může mít pro konkrétní řízení pouze jednoho zástupce, a svoji argumentaci podpořila odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. června 2001, sp. zn. II. ÚS 373/99, podle kterého v situaci, kdy zmocnění k zastupování účastníka mohli v téže věci vykázat dva zástupci a zmocnění žádného z nich nebylo výslovně odvoláno, musely soudy eliminovat jednoho z nich a určit, kdo je zástupcem účastníka pro dané řízení, a to na základě právní maximy, podle níž pozdější projev vůle ruší projev vůle dřívější.
Dle názoru dovolatelky se v řízení k předložené plné moci ze dne 11. listopadu 2009 opravňující J. Z. staršího k zastupování žalované v řízení nemělo přihlížet, neboť žalovaná dne 6. prosince 2010 udělila procesní plnou moc Mgr. Tomáši Greplovi. Ke dni podání odporu byl tedy dle dovolatelky zástupcem žalované v této věci Mgr. Tomáš Grepl.
Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. srpna 2012, č. j. 4 Cm 94/2011-162, se potvrzuje a rozhodl o nákladech řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí považuje za věcně správné a navrhla, aby dovolací soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné. Dle žalované totiž dovolatelka řádně nevymezila, od které ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil. Dovolatelkou citované rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž na daný případ dle názoru žalované nedopadá. Pro případ, že by dovolací soud shledal dovolání přípustným, navrhla žalovaná, aby bylo zamítnuto, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. J. Z. starší jednal na základě řádně udělené plné moci ze dne 11. listopadu 2009, přičemž právní zastoupení žalované advokátem Mgr. Tomášem Greplem bylo realizováno až v pozdější fázi řízení. Dle žalované tedy není pravdou, že by měla ke dni podání odporu proti platebnímu rozkazu dva zástupce, a datum uvedené na plné moci udělené advokátovi Mgr. Tomáši Greplovi je dle jejího názoru zcela nerozhodné.
Dovolací soud posuzoval, zda je v dané věci dovolání přípustné a zda jsou splněny zákonem požadované podmínky, zejména náležitosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Jestliže dovolatelka namítala, že odvolací soud pochybil, když uzavřel, že J. Z. starší byl oprávněn jednat za žalovanou, nelze jí v tomto přisvědčit. Nejvyšší soud se případem, kdy za účastníka řízení jednala osoba, která k takovému jednání neměla v okamžiku jeho učinění zmocnění, již v minulosti zabýval, a to například v Rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. prosince 1983, sp. zn. 3 Cz 88/83, podle jehož závěru je nedostatek zmocnění takové osoby zhojen, pokud je soudu dodatečně předložena plná moc. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že soudu byla plná moc udělená J. Z. staršímu dodatečně předložena a nedostatek podmínek řízení tak byl odstraněn. Odvolací soud se tedy v řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a nedopustil se nesprávného právního posouzení věci.
Judikatura, na kterou v tomto směru odkazuje dovolatelka, na řešený případ nedopadá z důvodu odlišného skutkového stavu, neboť v dovolatelkou citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 20 Cdo 1425/2003, řešil Nejvyšší soud otázku oprávnění bývalého jednatele činit za společnost procesní úkony. V řešeném případě však byl nedostatek podmínky řízení zhojen dodatečným předložením plné moci J. Z. staršího a ten tak za žalovanou jednal v postavení zmocněnce, nikoli v postavení jejího jednatele.
Přistoupit na výklad dovolatelky, že nedostatek oprávnění J. Z. staršího jednat za žalovanou nebylo možné odstranit doložením plné moci, neboť pod jeho podpisem na odporu proti platebnímu rozkazu bylo uvedeno, že je jednatelem společnosti, by představovalo nepřípustný přepjatě formalistický přístup k výkladu zákona (který ve své rozhodovací praxi konstantně zapovídá Ústavní soud, viz například nález Ústavního soudu ze dne 24. července 2013, sp. zn. II. ÚS 3042/12). Žalovaná, udělením a doložením plné moci dala zřetelně najevo svoji vůli být touto osobou zastupována, čímž zhojila nedostatek zmocnění v okamžiku podání odporu.
Co se týče dovolatelčiny další námitky ohledně toho, že účastník řízení může mít pro totéž řízení pouze jednoho zástupce a že osobou oprávněnou jednat za žalovanou byl v době podání odporu advokát Mgr. Tomáš Grepl, ani v tomto jí nelze přisvědčit. Plná moc udělená advokátovi Mgr. Tomáši Greplovi byla v souladu s §28 odst. 1 o. s. ř. oznámena soudu a založena do spisu dne 9. prosince 2013, tedy až poté, co J. Z. starší podal odpor proti platebnímu rozkazu. Žalovaná tak v době podání odporu neměla dva zástupce, nýbrž pouze jednoho, a to J. Z. staršího, jehož oprávnění jednat za žalovanou bylo soudu dodatečně doloženo plnou mocí.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud při právním hodnocení věci nepochybil a neodchýlil se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Nejvyššímu soudu tedy nezbylo, než dovolání jakožto nepřípustné odmítnout dle §243c odst. 1 o. s. ř..
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu