ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2362.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 2362/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Angelia Invest, s.r.o., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 377/141, PSČ 180 00, IČO 27186504, zastoupené MUDr. Mgr. Danielem Mališem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 1329/5, PSČ 120 00, proti žalované AZ-Audit, s.r.o., se sídlem v Praze 9, Kurta Konráda 500/6, PSČ 190 00, IČO 49707108, zastoupené JUDr. Zuzanou Mayerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, V luhu 754/18, PSČ 140 00, o zaplacení částky 957 868,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 196/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2014, č. j. 1 Cmo 293/2013-577, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2014, č. j. 1 Cmo 293/2013-577, směřující proti jeho výroku I, a dále proti výroku IV v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 23 700 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení z částky 44 850 Kč v úrokové míře přesahující 3 % p.a., se odmítá .
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2014, č. j. 1 Cmo 293/2013-577, ve výroku IV v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III a ve výroku II o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 884 168,50 Kč s úrokem z prodlení z částky 752 920 Kč ve výši 3 % p.a. od 1. září 2004 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 131 248,50 Kč od 13. srpna 2007 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a dále ve výrocích V a VI a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2012, č. j. 51 Cm 196/2006-504, ve výroku II v části o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 884 168,50 Kč s úrokem z prodlení z částky 752 920 Kč ve výši 3 % p.a. od 1. září 2004 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 131 248,50 Kč od 13. srpna 2007 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a ve výrocích III a IV se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 27. srpna 2012, č. j. 51 Cm 196/2006-504, (již v pořadí druhým) uložil Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) žalované zaplatit žalobkyni částku 258 671,93 Kč s úrokem z prodlení (výrok I) a ve zbývající části žalobu žalobkyně zamítl (výrok II). Žalobkyni uložil povinnost hradit náklady řízení žalované ve výši 42 463 Kč (výrok III) a mezi účastníky rozdělil úhradu nákladů řízení, které platil stát (výrok IV).
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudkem ze dne 28. ledna 2014, č. j. 1 Cmo 293/2013-577, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že ohledně částky 50 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Výrok II změnil v části úroku z prodlení (ve výši 3,48 % z částky 150 000 Kč od 1. 5. 2003 do zaplacení) a ve zbývající části zamítací výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil, včetně výroku o náhradě nákladů řízení. Hodnotil přitom smlouvu uzavřenou dne 26. července 2002 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou (od níž bylo žalobkyní platně odstoupeno ke dni 30. dubna 2003) a dovodil, že závazek žalované tvořila podle čl. I smlouvy kontrola vybraných účetních položek u společností FLEX-TEX společnost s.r.o. a INTERNATIONAL FLEX-TEX, spol. s r.o. za období let 1992-1996, a to ve smlouvě uvedenými auditory. Čl. I odst. 3 smlouvy pak pouze blíže specifikuje oblasti prováděné kontroly a formu žalobkyní požadovaných „výstupů z kontroly“. Uzavřel, že při použití interpretačních pravidel nelze dovodit, že dohodnutý závazek žalované v sobě zahrnoval též provedení rekonstrukce účetnictví jmenovaných společností za období 1992 - 1996. Po vykonavateli kontroly bylo požadováno pouze uskutečnění „kontroly vybraných účetních položek“. Neshledal tak důvodnými nároky na náhradu škody spočívající v nákladech na nájem prostor v období od 1. prosince 2002 do 31. března 2004, v nákladech na vypracování náhradního díla a v nákladech na vypracování společné znalecké zprávy. Pro vznik nároku na náhradu škody zde totiž chybí příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a škodou na straně žalobkyně. Zadání náhradního díla nelze považovat za přímý a nezprostředkovaný následek porušení povinnosti žalované, neboť rozsah plnění byl odlišný. Mimo příčinnou souvislost je i vypracování společné znalecké zprávy; podkladem pro její vypracování bylo až nově zrekonstruované účetnictví obou společností. Rovněž její předmět byl odlišný od předmětu smlouvy. Dále se odvolací soud vyjádřil k tomu, proč žalobkyně nemá právo na zaplacení částky 50 000 Kč (část ceny díla zaplacené žalované za poskytnuté zprávy, které měly být pro žalobkyni nepotřebné) a 23 700 Kč (zaplacené náklady na právní zastoupení žalobkyně).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním směřujícím proti jeho výrokům I a IV, a to z důvodu nesprávného právního posouzení. Jako první klade otázku (v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou) vztahu předmětu smlouvy o dílo a smlouvy o kontrolní činnosti. Podle žalobkyně byla smlouva nesprávně posouzena jako smlouva o kontrolní činnosti; při správném hodnocení by byl aplikován §537 odst. 3 obchodního zákoníku, podle něhož způsob zhotovení díla určuje zhotovitel. Odvolací soud se měl pak odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu, dospěl-li k závěru, že žalovaná nebyla povinna provést činnost (rekonstrukci účetnictví), jež byla podle zjištění soudu nezbytná ke zhotovení díla. Jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacímu vytýká procesní pochybení spočívající v neposkytnutí poučení podle §118a o. s. ř., kterého se mělo žalobkyni dostat před zamítnutím žaloby. Nesprávné právní hodnocení shledává dovolatelka i u otázky důvodnosti náhrady škody spočívající v části ceny díla zaplacené žalované za poskytnuté zprávy, které měly být pro žalobkyni nepotřebné, a u otázky příčinné souvislosti mezi porušení povinnosti a vynaloženými náklady na právní zastoupení. Pochybení se měl odvolací soud dopustit též v otázce výše úroku z prodlení z částky 44 850 Kč, neboť tento nárok na náhradu škody se stal splatným až doručením žaloby žalované, a proto je na místě použít jinou výši úroku z prodlení.
Žalovaná se podle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“), a to na základě čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.]. Judikaturou dovolacího soudu již bylo dovozeno, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2281/2007).
Ze shora uvedených důvodů tak není přípustné dovolání žalobkyně, které směřuje proti výroku I rozhodnutí odvolacího soudu o nároku na zaplacení částky 50 000 Kč jako škody ve výši ceny díla zaplacené žalované za poskytnuté zprávy, které měly být pro žalobkyni nepotřebné, a o nároku na zaplacení částky 23 700 Kč jako škody odpovídající nákladům na právní zastoupení žalobkyně. Nepřípustné je rovněž dovolání směřující proti výroku o úrocích z prodlení z částky 44 850 Kč, neboť je zřejmé, že ani pětinásobek výše ročního plnění u tohoto úroku z prodlení nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. §238 odst. 2 o. s. ř.).
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání směřujícího proti výrokům napadeného rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o nárocích žalobkyně uplatněných v žalobě (oddíl VIII) pod body iii – v (škoda ve výši nájemného za pronájem nebytových prostor v období od 1. prosince 2002 do 31. března 2004, nákladů na vypracování náhradního díla a nákladů na vypracování společné znalecké zprávy). Dovolatelka zde nesouhlasí s právním hodnocením odvolacího soudu, který měl nesprávně posoudit předmětnou smlouvu jako smlouvu o kontrolní činnosti, pročež neaplikoval ustanovení §537 odst. 3 obchodního zákoníku. Avšak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na rozlišování mezi smlouvou o kontrolní činnosti a smlouvou o dílo. Podstatným byl totiž závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou, který byl přijat z důvodu zjištěného odlišného rozsahu plnění smlouvy ze dne 26. července 2002 oproti rozsahu „náhradního díla“ a společné znalecké zprávy. Tomuto právnímu závěru oponuje dovolatelka tím, že závěr odvolacího soudu, že zadání díla nezahrnovalo rekonstrukci účetnictví, je nesprávný.
Projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. V případech, kdy projev vůle nelze takto vyložit, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá. Při výkladu vůle se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007). Odvolací soud vyložil, že závazek žalované zahrnoval provedení kontroly vybraných účetních položek, nikoliv provedení rekonstrukce účetnictví společnosti. Vyšel z textu smlouvy, znaleckým posudkem zjišťoval, jak použitým výrazům rozumí praxe v daném oboru, vzal v úvahu následné chování účastníků. Protože svůj závěr učinil podle pravidel, která jsou pro výklad právních úkonů stanovena ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009), neshledává dovolací soud dovolání z tohoto důvodu přípustným.
Dále dovolatelka namítá, že při uzavření náhradní smlouvy, kterým se odvrací hrozící škoda, není rozhodující totožnost původního a náhradního díla, ale to, zda plní stejný či obdobný účel. Odvolací soud tak měl dospět k nesprávnému závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodou. Pro naposledy uvedenou právní otázku shledal dovolací soud dovolání přípustné, neboť odvolací soud ji vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle ustanovení §373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění k 26. červenci 2002 (dále jen „obchodní zákoník“), kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
Předpokladem odpovědnosti za škodu je tedy porušení smluvní povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi (při absenci okolností vylučujících odpovědnost). Odvolací soud vyšel ze závěru, že žalobkyně odstoupila od smlouvy uzavřené dne 26. července 2002 z důvodu porušení smluvních povinností žalované (prodlení a vadné provádění kontrolní činnosti).
Žalobkyní uplatňovanou škodu - ve výši nájemného na pronájem nebytových prostor v období od 1. prosince 2002 do 31. března 2004, nákladů na vypracování náhradního díla a nákladů na vypracování společné znalecké zprávy - lze podřadit pod ustanovení §380 obchodního zákoníku, neboť se jedná o újmu, která měla vzniknout poškozené straně tím, že musela vynaložit náklady v důsledku porušení povinností druhé strany. Proto rozdíl mezi cenou, kterou by bývala žalobkyně vynaložila za smluvní plnění žalované a cenou, kterou musela žalobkyně vynaložit za zajištění náhradního plnění, je škodou vzniklé žalobkyni (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 23 Cdo 3066/2010).
Rozhodující v dané věci je proto vztah příčinné souvislosti mezi porušením smluvní povinnosti a vznikem škody. Příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Zjištění existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem je otázkou skutkovou, avšak právním posouzením je otázka určení těch právních skutečností, mezi nimi je třeba vztah příčinné souvislosti zjišťovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 23 Cdo 2408/2010, nález Ústavního soudu ze dne 27. října 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08).
Dojde-li k uzavření náhradní smlouvy v případě, že od smlouvy bylo při porušení smluvní povinnosti druhé smluvní strany odstoupeno, musí náhradní smlouva směřovat k účelu, k němuž měla sloužit smlouva porušená (srov. §385 obchodního zákoníku). Příčinná souvislost mezi nesplněním povinnosti z původní smlouvy a vynaloženými náklady je proto dána tehdy, směřuje-li náhradní plnění ke stejnému účelu, k němuž měla směřovat smlouva porušená. Nárok žalobkyně na náhradu škody není tedy vyloučen jen tím, že se zcela neshodují rozsahy plnění (předměty) obou smluv. Význam předmětu porušené smlouvy však tkví v tom, že poškozený se zásadně nemůže domáhat té části nákladů, které byly vynaloženy mimo jeho rámec.
Posouzení odvolacím soudem, který se zaměřil pouze na porovnávání rozsahů předmětů dotčených smluv, je tedy z uvedených důvodů neúplné a proto nesprávné. Nejvyšší soud tak zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o.s.ř. v rozsahu, v němž bylo dovolání shledáno přípustné a důvodné. Jelikož se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu podle stejného ustanovení vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V průběhu dalšího řízení musí soud nejprve objasnit účel smlouvy ze dne 26. července 2002. Následně musí posoudit, zda „náhradní dílo“ a „společnou znaleckou zprávu“, popř. jejich části, využila žalobkyně ke stejnému účelu. Náhradu škody bude možné přiznat žalobkyni jen do výše té části nákladů, která odpovídá předmětu původní smlouvy, přitom bude nutné odečíst cenu, kterou by žalobkyně bývala musela vynaložit na smluvní plnění žalované.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud prvního stupně nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu rozhodne i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. července 2016
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu