ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2441.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 2441/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně INTOL, s.r.o. , se sídlem v Praze 7 - Holešovice, Bubenské nábřeží 1594/6, IČ 26751356, zastoupené JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 8/11, proti žalované BAUEN, s.r.o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova 309/12, IČ 26749203, o určení neplatnosti právního úkonu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 268/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2014, č. j. 14 Cmo 190/2013-349, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna uhradit náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. září 2011, č. j. 46 Cm 268/2009-202, zamítl žalobu na určení, že dohoda o narovnání ze dne 13. října 2008 a dohoda o splácení dluhu s dohodou o závazku splnit pohledávku vůči osobě oprávněné se svolením k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí uzavřená formou notářského zápisu NZ 595/2008, N 628/2008 ze dne 18. listopadu 2008, jsou absolutně neplatné a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Předmětem sporu bylo určení neplatnosti právních úkonů, konkrétně dohody o narovnání ze dne 13. října 2008 a dohody o splácení dluhu s dohodou o závazku splnit pohledávku vůči osobě oprávněné se svolením k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí uzavřené formu notářského zápisu NZ 595/2008, N 628/2008 ze dne 18. listopadu 2008.
Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byla výstavba obchodně administrativního centra. Cena díla byla dohodnuta částkou 83 633 104 Kč bez DPH, měněna byla dodatky. Dohodou o narovnání ze dne 13. října 2008 byl závazek zaplatit cenu díla narovnán částkou 41 063 744 Kč včetně DPH, kterou se žalobkyně zavázala zaplatit do 21. listopadu 2008. Dohodou o splácení dluhu a o závazku splnit pohledávku se svolením k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí účastníci s odkazem na dohodu o narovnání sjednali pro případ nesplnění předmětného dluhu (zaplacení 41 063 744 Kč včetně DPH do 21. listopadu 2008) provedení výkonu exekuce ve smyslu ust. §274 písm. e) o. s. ř.. Úkony ze dne 13. října 2008 a 18. listopadu 2008 učinil jednatel S. M., který, jak vyplývá z obchodního rejstříku, byl dne 19. prosince 2008 odvolán z funkce jednatele žalobkyně a do této funkce byl pak jmenován Y. P.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je tu dán ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení platnosti právních úkonů. Dále zkoumal, zda jsou provedené právní úkony absolutně neplatné dle ustanovení §196a obch. zák., na který poukazovala žalobkyně.
Soud prvního stupně uzavřel, že ačkoli byly obě předmětné smlouvy uzavřeny za účelem vypořádání vztahů mezi účastníky, kteří byli smluvními stranami smlouvy o dílo, nelze dojít k závěru, že se jedná o dohody plnící účel zajištění, a tudíž se na ně nevztahuje ustanovení §196a odst. 5 obch. zák., které pro platnost v hypotéze specifikovaných smluv vyžaduje předchozí souhlas valné hromady. Vzhledem k tomu, že na řešený problém ustanovení §196a odst. 5 obch. zák. nedopadá, nebyl souhlas valné hromady s uzavřením předmětných smluv nezbytný. Soud prvního stupně tedy obě smlouvy neshledal neplatnými a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. prosince 2014, č. j. 14 Cmo 190/2013-349, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že předmětné dohody jsou neplatné, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že na daný případ §196a obch. zák. nedopadá. Předmětnou dohodu o splácení dluhu lze považovat za formu zajištění závazku, avšak aby bylo možné aplikovat §196a obch. zák., musel by být zajišťován závazek této společnosti (žalobkyně) ve prospěch třetí osoby. O takovou situaci však v řešeném případě nešlo.
Odvolací soud poté posuzoval, zda nejde o střet zájmů mezi jednatelem a společností a v tomto ohledu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 910/2009, podle jehož závěru nemůže statutární orgán jednat jménem společnosti, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti, a to i v případech, na které úprava obchodního zákoníku o střetu zájmů (§194 odst. 5 a §196a) nedopadá.
Odvolací soud uvedl, že dohoda o narovnání, kterou uzavřely žalobkyně jakožto objednatel a žalovaná jako zhotovitel, je dvoustranným právním úkonem, v němž účastníci závazkového vztahu vycházeli z odlišných stanovisek a měli tedy i rozdílné zájmy. Vzhledem k tomu, že jménem žalobkyně i žalované při uzavření dohody o narovnání jednala tatáž osoba – jednatel M. – došlo zde ke střetu zájmů. Vzhledem k tomu, že na řešený případ nedopadají ustanovení obchodního zákoníku, řešil jej odvolací soud s odkazem na závěry výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu dle zákoníku občanského.
Odvolací soud tedy aplikoval §22 obč. zák. a uzavřel, že pokud dohodu o narovnání ze dne 13. října 2008 a dohodu o splácení dluhu s dohodou o závazku splnit pohledávku vůči osobě oprávněné se svolením k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí uzavřené formou notářského zápisu NZ 595/2008, N 628/2008 ze dne 11. listopadu 2008, uzavřel S. M. jménem žalobkyně se žalovanou, v níž je jediným jednatelem a společníkem, jednal tak v rozporu s §22 odst. 2 obč. zák., v důsledku čehož jsou tyto dohody neplatné.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost podaného dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně, a dále na vyřešení otázky, která dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena. Důvodem dovolání je pak nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelka předně namítá vady napadeného rozsudku a řízení, tj. průtahy v řízení a změnu senátu, akceptaci nepřípustných novot v řízení, překvapivost a nedostatečné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
První otázkou, na jejímž řešení dle dovolatelky závisí napadené rozhodnutí, je otázka aplikovatelnosti ustanovení občanského zákoníku o zastoupení na jednání statutárního orgánu obchodní společnosti. Dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení otázky střetu zájmů odvolacím soudem, který na danou problematiku aplikoval §22 odst. 2 obč. zák., a je přesvědčena, že na danou věc nelze aplikovat ustanovení občanského zákoníku upravující zastoupení. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 910/2009, dle názoru dovolatelky nesouvisí s projednávanou věcí, a to z toho důvodu, že jednání jednatele je jednáním samotné společnosti.
Názor odvolacího soudu dle dovolatelky vyvrací rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 3864/2008, podle něhož na úkony, které společnost učinila svými jednateli, není zásadně možné ani přiměřené aplikovat ustanovení občanského zákoníku, podle něhož zastupovat jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, už proto, že platnost zásady zákazu střetu zájmů pro výkon působnosti statutárního orgánu obchodní společnosti lze spolehlivě dovodit přímo z úpravy obchodního zákoníku. Jednání statutárního orgánu není jednáním za jiného, ale je podle §13 odst. 1 obch. zák. jednáním podnikatele. Dovolatelka dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Cdo 430/2002, v němž Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru, že jednání statutárního orgánu právnické osoby není jednáním za jiného.
Druhou otázkou, na jejímž vyřešení spočívá napadené rozhodnutí a která dle názoru dovolatelky nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, je otázka střetu zájmů v případě smlouvy podepsané na obou stranách toutéž osobou, která jednala jako statutární orgán obou obchodních společností, které byly stranami smlouvy. Dle mínění dovolatelky nelze v tomto případě konstatovat, že by šlo o střet zájmů jednatele a společnosti. Dovolatelka v tomto směru odkazuje na již zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 3864/2008, podle kterého nelze za střet zájmů automaticky považovat každou situaci, kdy statutární orgán uzavírá smlouvu se „svou“ společností.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a s jeho závěrem, že na danou věc lze použít ustanovení občanského zákoníku o střetu zájmů, přičemž v tomto směru odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 910/2009, podle jehož závěrů v situaci, kdy na posuzovaný závazek nedopadá úprava obchodního zákoníku o střetu zájmů, je třeba zabývat se i tím, zda závazek obstojí i z pohledu práva občanského.
Ke druhé dovolatelkou nastolené právní otázce týkající se posouzení, zda se v daném případě vůbec jednalo o střet zájmů, se žalobkyně opět ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, který konstatoval, že v tomto případě šlo o střet zájmů. Žalobkyně v tomto směru poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2013, sp. zn. 21 Cdo 3694/2012 a uvedla, že mezi žalobkyní jednající jednatelem S. M. a žalovaným, jehož jediným společníkem a jednatelem byl S. M., byl jasný konflikt zájmů daný pozicí dlužníka a věřitele. Uzavřením dohody o narovnání a dohody o splácení dluhu se svolením k přímé vykonatelnosti došlo dle názoru žalobkyně k zásadnímu zlepšení v postavení žalovaného a ke zhoršení v postavení žalobce.
Na základě výše uvedeného žalobkyně uvedla, že dovolání není dle jejího názoru přípustné, a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl, pokud bude shledáno přípustným.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. dovolání lze podat pouze z důvodů, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §13 odst. 1 obch. zák. věty druhé právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce.
Podle §22 odst. 2 obč. zák. zastupovat jiného nemůže ten, kdo sám není způsobilý k právnímu úkonu, o který jde, ani ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného.
V dané věci jde o posouzení, zda je možné na právní úkony, které činila právnická osoba svým statutárním orgánem, aplikovat přiměřeně ustanovení občanského zákoníku, konkrétně §22 odst. 2 obč. zák., podle něhož zastupovat jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 3864/2008, dovodil, že aplikace tohoto ustanovení není možná už proto, že platnost zásady zákazu střetu zájmů pro výkon působnosti statutárního orgánu obchodní společnosti lze spolehlivě dovodit přímo z úpravy obchodního zákoníku, zejména z ustanovení §194 odst. 5 a §196a obch. zák. Obdobný závěr byl Nejvyšším soudem vysloven rovněž již v dřívějším rozsudku ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 430/2002, který ze skutečnosti, že jednání statutárního orgánu není jednáním za jiného, nýbrž jednáním podnikatele, dovodil, že na jednání statutárního orgánu nelze použít §32 odst. 1 obč. zák..
Pozdější judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěrům odlišným. Podle rozsudku ze dne 1. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 910/2009, který byl uveřejněn pod č. 87 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, nevztahují-li se na právní úkon učiněný statutárním orgánem společnosti jednajícím v rozporu se zájmy společnosti ustanovení obchodního zákoníku o střetu zájmů, je nutno zabývat se i tím, zda takový právní úkon obstojí i z pohledu práva občanského.
Z citovaného rozsudku vychází i řada později vydaných rozhodnutí, jejichž právní závěry se shodují s citovaným rozsudkem, konkrétně se jedná o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2013, sp. zn. 21 Cdo 3694/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 2314/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2322/2016 a další.
Z výše uvedeného vyplývá, že judikatura Nejvyššího soudu se ustálila na právním závěru, že při posuzování platnosti právních úkonů, které za společnost činil její statutární orgán, je možné analogicky aplikovat ustanovení §22 odst. 2 obč. zák., jestliže se na daný právní úkon nevztahují příslušná ustanovení obchodního zákoníku o střetu zájmů. Výše citovaná starší rozhodnutí, na která dovolatelka odkazovala, když namítala rozpornost judikatury, byla překonána pozdějším vývojem judikatury, neboť od vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 910/2009, publikovaného v časopise Soudní judikatura, Nejvyšší soud konstantně judikuje, že na střet zájmů ve vztazích v režimu obchodního zákoníku, který není řešen příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku, se použije §22 odst. 2 obč. zák..
Co se týče druhé dovolatelkou nastolené právní otázky týkající se posouzení situace, kdy se jedná o střet zájmů v případě, že je smlouva podepsána za obě strany totožnou osobou, a kdy o střet zájmů nejde, dovolací soud podotýká, že se touto otázkou ve své rozhodovací praxi již zabýval a nelze ji považovat za neřešenou, jak tvrdila dovolatelka. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2013, sp. zn. 21 Cdo 3694/2012, dochází ke střetu zájmů v situaci, kdy určitý právní úkon činí jménem věřitele i jménem dlužníka tatáž osoba, neboť nemůže odpovídajícím způsobem současně hájit své zájmy jakožto věřitele a zájmy dalšího účastníka smlouvy jakožto dlužníka. Závěry uvedeného rozsudku lze vztáhnout i na projednávaný případ, neboť i zde v předmětných dohodách vystupovaly žalobkyně a žalovaná v postavení věřitele a dlužníka, přičemž za obě strany jednala totožná osoba – S. M. Druhá dovolatelkou přednesená otázka tedy již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud při jejím řešení v tomto směru nepochybil.
Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud ve svých právních závěrech odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo, že by řešil otázku, která dosud nebyla řešena či by měla být posouzena jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska řešených právních otázek, jak vyplývá z výše uvedeného, v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu. V daném případě tak nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o.s.ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud následovně. Žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §8 odst. 1 a §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 2 500,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu), a dále náhrada za 21% DPH ve výši 588 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 2. srpna 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu