ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2935.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 2935/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek Na Příkopě 814 Vsetín , PSČ 755 01, identifikační číslo osoby 26806738, zastoupeného JUDr. Josefem Červinkou, advokátem se sídlem v Novém Hrozenkově, Nový Hrozenkov 843, PSČ 756 04, proti žalované H & B REAL, a. s. , se sídlem ve Vsetíně, Smetanova 1484, PSČ 755 01, identifikační číslo osoby 45197504, zastoupené JUDr. Věkoslavem Zezulou, advokátem se sídlem v Ostravě, Žerotínova 1155/3, PSČ 702 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 59 C 22/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. ledna 2014, č. j. 11 Co 661/2013-142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované částku 2 178 Kč na náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám JUDr. Věkoslava Zezuly, advokáta se sídlem v Ostravě, Žerotínova 1155/3, PSČ 702 00.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“)
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. května 2013, č. j. 59 C 22/2012-95, zamítl žalobu, aby soud zrušil rozhodčí nález ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. AHR 117/2011, vydaný rozhodcem JUDr. Bohuslavem Heczkem (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. ledna 2014, č. j. 11 Co 661/2013-142, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok pod bodem I), změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 6 897 Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 o. s. ř., neboť postup rozhodce, který sám rozhodl o své nepodjatosti, nepovažuje za správný. Tímto postupem byla dovolateli upřena možnost účastnit se sporu a uplatnit procesní práva. Dovolatel poukazuje i na to, že Společenství vlastníků jednotek má pouze omezenou právní subjektivitu a není v této věci pasivně legitimováno, což považuje za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Dovolatel spatřuje nesprávnost právního posouzení i v tom, že rozhodce neposoudil promlčení nároku, ani nepřihlédl k provedenému započtení pohledávky. Z těchto důvodů dovolatel Nejvyššímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že jej považuje za zcela nedůvodné a navrhuje jeho zamítnutí. Upozornila na to, že žalobce se k nařízenému jednání před rozhodcem bez omluvy nedostavil, ani nepožádal o odročení jednání. Pokud žalobce trval na podjatosti rozhodce, měl podat návrh, aby o vyloučení rozhodce rozhodl soud podle §12 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“). Dále žalovaná zpochybňuje tvrzení žalobce o nedostatku pasivní legitimace, neboť tato skutečnost by vedla k závěru, že žalobce neodpovídá za závazky. Tomu však nekoresponduje jednání žalobce v předcházejícím období, kdy sjednanou úplatu hradil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013) může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatel v té části dovolání, kterou brojí proti způsobu, jímž odvolací soud právně posoudil postup rozhodce, který sám rozhodl o své nepodjatosti, nedostál.
Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolání proto není přípustné v části, v níž dovolatel namítá nedostatek pasivní legitimace Společenství vlastníků jednotek, neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí. Jak správně uvedl i odvolací soud, institut zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §31 zákona o rozhodčím řízení není žádným (řádným ani mimořádným) opravným prostředkem. Soudu nepřísluší přezkoumávat právní ani věcnou správnost rozhodčího nálezu, ale přezkoumává pouze to, zda byly splněny základní podmínky pro projednání a rozhodnutí věci před rozhodci (srov. §31 zákona o rozhodčím řízení). Soud tedy nemohl přezkoumávat (a nezkoumal), zda bylo Společenství vlastníků jednotek v rozhodčím řízení pasivně legitimováno, či nikoli. Ze shodných důvodů není dovolání přípustné ani pro tu část dovolání, v níž dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval otázkou promlčení a započtení.
Podle první věty §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř, neboť dovolání v části neobsahuje obligatorní náležitost a v části není přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. ledna 2016
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu