ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3073.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 3073/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Crocodille ČR, spol. s r.o. , se sídlem Praha 9, Poděbradská 88/55, PSČ 19800, i dentifikační číslo osoby 43001343, zastoupené Mgr. Ing. Václavem Špundou, advokátem se sídlem Praha 5, náměstí Kinských 6, proti žalované KOMI spol. s r.o. v likvidaci , se sídlem Doudleby nad Orlicí, Dukelská 55, PSČ 51742, i dentifikační číslo osoby 47451866, zastoupené JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, o zaplacení 402 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 64/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2016, č. j. 2 Cmo 110/2015-817, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 390 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Josefa Moravce, advokáta se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 2. 2016, č. j. 2 Cmo 110/2015-817, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 1. 2015, č. j. 38 Cm 64/2007-776, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 402 600 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovanou dodané zařízení nemá s ohledem na předmět kupní smlouvy č. 2002332/005 z dne 20. 12. 2002 žalobkyní vytýkané vady, proto uplatněný nárok žalobkyně z titulu práv z odpovědnosti za vady (požadované vrácení poloviny zaplacené kupní ceny), nepovažoval za důvodný. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně učinil právní závěr na základě zjištění, že předmětem kupní smlouvy byla dodávka průběžné a mycí vstřikovací linky typu MPM 300/ZL3 a sušící tunel ST 4 s garantovaným výkonem 600 ks/hod. umytých a osušených přepravek používaných společností Crocodille ČR, spol. s r.o. Odvolací soud vyšel dále shodně se soudem prvního stupně ze zjištění učiněného znaleckým zkoumáním, a to zejména z revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu a výslechu znalce Ing. Petra Mikuláška, z nichž bylo prokázáno, že dodané zařízení může dosáhnout garantovaného výkonu - umytí a osušení 600 ks přepravek používaných společností Crocodille ČR, spol. s r.o. za hodinu, a že stupeň osušení přepravek je dostatečný. K námitkám žalobkyně, že oba sjednané parametry (rozsah kapacity ve spojení se stavem osušenosti přepravek) nebyly zkoumány současně, odvolací soud uvedl, že v tomto směru je třeba vyjít ze sjednaného předmětu smlouvy a poznatků zjištěných znaleckým zkoumáním, podle něhož pojem osušenosti a její stupeň není v technických normách definován, přičemž podle názoru znalce osušená přepravka představuje takový stav, kdy na předmětu může být patrná povrchová vlhkost, a stupeň osušenosti v projednávané věci hodnotil jako obvyklý obecně známým podmínkám. Na základě těchto zjištění oba soudy shodně uzavřely, že v dané věci nebyla shledána žádná z tvrzených vad dodané průběžné mycí a vstřikovací linky, bylo-li prokázáno, že dodané zařízení (zboží) odpovídá sjednanému předmětu smlouvy.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu s tím, že odvolací soud uplatněný nárok z titulu práva z odpovědnosti za vady dodaného zboží neposoudil v souladu s §436 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) z toho, že se odvolací soud při posuzování nároku z vad zboží neřídil konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, a poukázala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4331/2009 a rozsudek ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4423/2009, podle něhož se neupotřebitelnost zboží posuzuje se zřetelem k povaze věci a jejímu účelu. Dovolatelka je přesvědčena, že žalovanou dodaná linka je z důvodu svých vad neupotřebitelná s ohledem na její účelové určení, tedy sušení přepravek, jestliže přepravky opouštějící linku musí být dosušovány. Dovolatelka je přesvědčena, že otázka nároku z titulu vad zboží je právní otázkou ve smyslu §237 o. s. ř., která má být dovolacím soudem vyřešena jinak, než jak učinil v napadeném rozhodnutí odvolací soud. Dovolatelka předkládá k řešení i další otázku, a to nepřiznání nároku z vad věci z důvodu omezení dosaženým stupněm technického vývoje, která je podle dovolatelky zcela zásadní pro rozhodnutí věci, a je otázkou, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Dovolatelka namítá i nedostatek odůvodnění rozsudku odvolacího soudu s tím, že odvolací soud jen mechanicky převzal závěry formulované ve znaleckém posudku, aniž by je jakkoliv právně analyzoval. Má za to, že odvolací soud zhodnotil znalecký posudek provedený před soudem prvního stupně v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, např. rozsudkem ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009. Napadený rozsudek považuje zároveň za nepřezkoumatelný. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a vrácen tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, která navrhla odmítnutí dovolání. Poukazuje na to, že dovolatelkou označená otázka, zda nároky z vad věci mají nebo nemají být přiznány z důvodu omezení dosaženým stupněm technického vývoje, není otázkou, na níž by rozhodnutí ve věci záviselo, neboť zamítnutí žaloby záviselo na posouzení otázky nároku z titulu odpovědnosti za vady, učiněné na základě skutkových okolností, zda byla dodána věc v souladu se smlouvou, a zda dodaná věc (zařízení) vykazuje sjednané vlastnosti, či je zařízení vadné. Námitky k dostatečnosti osušení přepravek je otázkou skutkovou, a pokud znaleckým zkoumáním bylo zjištěno, že osušení je dostatečné, přičemž odborné závěry znalce nelze zpochybňovat, a ze smlouvy vyplynulo, že přepravky musí vycházet z linky osušené, není podle žalované možný jiný závěr, než který učinil odvolací soud - že dodané zařízení není vadné. Zdůraznila, že tyto skutkové závěry nelze v dovolání zpochybňovat. Žalovaná je přesvědčena, že argumentace dovolatelky o tom, že se odvolací soud neřídil konstantní poukazovanou judikaturou, je nedůvodná. Žalovaná nesouhlasí ani s námitkou, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo nedostatečné a bylo tak nepřezkoumatelné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s poukazovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4331/2009, neboť v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud řešil primárně odlišnou situaci, kdy tehdy rozhodující soud prvního stupně se vůbec nezabýval, s jakým obsahem smlouva vznikla, a odvolací soud nevysvětlil, s jakým obsahem, zejména v otázce jakosti zboží, byla smlouva uzavřena; Nejvyšší soud proto odvolacímu soudu tehdy vytknul, že při řešení otázky, zda dodané zboží vykazuje vady jakosti, pominul ustanovení §420 odst. 1 a 2 obch. zák., podle nichž je prodávající povinen dodat zboží v množství, jakosti a provedení, jež určuje smlouva, a neurčuje-li smlouva jakost nebo provedení zboží, je prodávající povinen dodat zboží v jakosti a provedení, jež se hodí pro účel stanovený ve smlouvě, nebo není-li tento účel ve smlouvě stanoven, pro účel, k němuž se takové zboží zpravidla užívá. V posuzovaném případě se ale soudy ve vztahu k vytčené vadě zabývaly ujednáním v kupní smlouvě a na základě zjištění obsahu předmětu sjednané smlouvy a závěrů znaleckého zjištění učinily závěr, že v dané věci nebyla shledána žádná z vad dodané průběžné mycí a vstřikovací linky, popsaná v žalobě, jestliže bylo znaleckým zkoumáním prokázáno, že dodané zařízení (zboží) odpovídá sjednanému předmětu smlouvy, tj. že průběžná a mycí vstřikovací linka typu MPM 300/ZL3 a sušící tunel ST 4 zajistí garantovaný výkon 600 ks/hod. umytých a osušených přepravek. Dovolatelka tak staví otázku hmotného práva – nároku z vad zboží, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na polemice se skutkovým stavem věci a na kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem ohledně zjištění vad zboží. Zatímco dovolatelka zakládá námitku o nesprávném právním posouzení věci na vlastním skutkovém závěru, že dodané zboží je vadné, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k jinému skutkovému závěru, a to, že zboží dodané podle smlouvy vadné není. Zpochybňuje-li dovolatelka skutkové závěry soudu, nutno konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že dovolatelkou poukazovaný rozsudek ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4423/2009, od jehož závěrů se měl odvolací soud podle dovolatelky též odchýlit, na posuzovanou věc nedopadá, řešil-li výklad pojmu neupotřebitelnosti zboží, zatímco v nyní posuzované věci byl posuzován nárok z titulu odpovědnosti za vady na základě zjištění, zda bylo či nebylo dodáno vadné zboží. Aby však mohlo být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., musí být v dovolání označena otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení odvolací soud své rozhodnutí založil. Dovolatelka však dovolacímu soudu předkládá k vyřešení právní otázku výkladu pojmu neupotřebitelnosti zboží, na níž odvolací soud své rozhodnutí o potvrzení zamítnutí uplatněného nároku z titulu odpovědnosti za vady nezaložil.
Má-li dovolatelka za to, že otázka jí uplatněného nároku z titulu vad zboží je právní otázkou, která má být ve smyslu §237 o. s. ř. dovolacím soudem vyřešena jinak, než jak to učinil odvolací soud v napadeném rozhodnutí, pak ani tímto požadavkem dovolatelka nevymezila přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014) .
Předkládá-li dále dovolatelka k řešení otázku – nepřiznání nároku z vad věci z důvodu omezení dosaženým stupněm technického vývoje, která je podle dovolatelky zcela zásadní pro rozhodnutí věci, a je otázkou, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, Nejvyšší soud je nucen i zde konstatovat, že na této předestřené otázce není rozhodnutí odvolacího soudu o potvrzení zamítnutí nároku z titulu odpovědnosti za vady založeno. Rozhodnutí o uplatněném nároku z titulu práva z odpovědnosti za vady bylo založeno na skutkových závěrech o obsahu smluvních ujednání o předmětu smlouvy a na zjištění, že nebylo dodáno zboží vadné.
Má-li dovolatelka za to, že odvolací soud zhodnotil znalecký posudek provedený před soudem prvního stupně v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, např. rozsudkem ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, pak je namístě připomenout, že v uvedeném rozhodnutí přijal Nejvyšší soud závěr, že znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř.; odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle §132 o. s. ř. nepodléhají. Zároveň je nutno opakovat, že skutkové závěry soudu dovolacímu přezkumu nepodléhají.
Namítá-li dovolatelka nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí, resp. jeho nepřezkoumatelnost, směřuje své námitky proti napadenému rozhodnutí do vad řízení. Těmito námitkami však přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nelze nevymezit. Podle §237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, nikoliv námitky ke konkrétnímu procesnímu soudu. Nejvyšší soud již v mnoha svých rozhodnutích dospěl k závěru, že případné konkrétní vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1543/2014, či ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 1857/2015 nebo ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2127/2015 – dostupné na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobkyně proti napadenému rozsudku není podle §237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2016
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu