ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3130.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 3130/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Credium, a.s. , se sídlem Praha 13, Office Park, Bucharova 2657/12, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 25139886, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem Brno, Havlíčkova 13, proti žalované HB Racing s.r.o. , se sídlem Brno, Masarykova 430/25, PSČ 60200, identifikační číslo osoby 25333330, zastoupené JUDr. Robertem Kameníkem, advokátem se sídlem Brno, Česká 15, o zaplacení částky 345 707 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Cm 181/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2014, č. j. 5 Cmo 98/2014-456, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2014, č. j. 5 Cmo 98/2014-456, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. září 2013, č. j. 8 Cm 181/2004-418, ve znění opravného usnesení ze dne 28. července 2014, č. j. 8 Cm 181/2004-444, výrokem I rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 345 707 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně od 21. 5. 2005 do zaplacení; výrokem II zamítl žalobu v rozsahu úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 345 707 Kč za dobu od 3. 8. 2003 do 20. 5. 2005; výrokem III žalované uložil nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 302 500 Kč a výrokem IV uložil žalované nahradit náklady řízení České republice ve výši 24 030,44 Kč.
Krajský soud v Brně, jako soud prvního stupně, založil své rozhodnutí na zjištění, že žalovaná měla z titulu vypořádání z leasingové smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne 6. 12. 2002 obdržet částku 345 706,95 Kč, a ta jí byla žalobkyní dne 25. 6. 2003 vyplacena. Dále vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 25. 7. 2003 poukázala na účet žalované další částku ve výši 345 707 Kč. Soud posuzoval, zda se jednalo o duplicitní plnění, jak tvrdila žalobkyně, či se jednalo o doplacení zbytku částky vyplývajícího z vypořádání ze zaniklé leasingové smlouvy. Krajský soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalované vzniklo právo na zaplacení další částky ve výši 345 707 Kč, ve které by byla zohledněna žalovanou tvrzená pohledávka ve výši 250 000 Kč za opravy a zprovoznění předmětu leasingu. Uzavřel, že žalovaná se přijetím další částky ve výši 345 707 Kč, kterou měla žalobkyně omylem zaslat žalované duplicitně, bezdůvodně ve smyslu §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) obohatila a je povinna toto plnění žalobkyni vydat spolu s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku I rozsudku.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání do výroku I, III a IV, které odůvodnila tím, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci [§205 odst. 2 písm. d) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním [§205 odst. 2 písm. e) o. s. ř.] a dopustil se nesprávného právního posouzení věci [§205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.].
Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, rozhodl o odvolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 rozsudkem ze dne 18. prosince 2014, č. j. 5 Cmo 98/2014-456, kdy se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s jeho právním závěrem. Učinil tak bez nařízení jednání, neboť podle obsahu spisu bylo odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastnice s procesním postupem odvolacího soudu souhlasily. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v napadeném výroku I potvrdil (část výroku II). Změnil výrok III rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I) a potvrdil výrok IV o náhradě nákladů ve prospěch České republiky (část výroku II); výrokem III rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezila ve smyslu §237 o. s. ř. tím, že napadeným rozhodnutím se řízení končí a závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Odo 931/2002, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud nemůže rozhodnout o odvolání bez nařízení jednání, jestliže se účastník domáhá přezkumu rozsudku soudu prvního stupně nejen s poukazem na nesprávné právní posouzení věci, nýbrž i za použití jiných důvodů, přičemž skutečnost, že účastníci s tímto postupem odvolacího soudu vyslovili souhlas, na tomto závěru nemůže nic změnit.
Dovolatelka poukazuje na to, že v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uvedla vedle odvolacího důvodu [§205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.], jímž zpochybňovala správnost právního posouzení, i další odvolací důvody, a to, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci [§205 odst. 2 písm. d) o. s. ř. ] a že soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním [§205 odst. 2 písm. e) o. s. ř.]. Namítá, že za této situace nemohl odvolací soud rozhodnout bez nařízení jednání a pokud tak učinil, rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, proto dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně k dovolání žalované podala vyjádření, v němž navrhla jeho zamítnutí. Namítá, že dovolatelka v dovolání nevymezila konkrétní dovolací důvod, když poukázala pouze na údajnou procesní vadu, která nemůže být samostatným dovolacím důvodem. Na nesprávnost právního posouzení věci dovolatelka v dovolání nepoukázala. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje žalobkyně za správné, neboť z obsahu spisu lze dovodit, že žalovaná podala odvolání jen z důvodu nesprávného právního posouzení a odkaz na zákonná ustanovení upravující další odvolací důvody byly irelevantní. Považuje tedy postup odvolacího soudu, kdy rozhodl bez nařízení jednání, za řádný.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).
Pokud žalovaná přípustnost dovolání vymezila ve smyslu §237 o. s. ř. tím, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a uvedla konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se odvolací soud měl odchýlit při řešení procesní otázky ohledně postupu odvolacího soudu v řízení, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání splňuje předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., jestliže rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je i důvodné, jestliže se odvolací soud odchýlil od závěrů vyjádřených v konstantní judikatuře, představované rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Odo 931/2002 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz ), v němž dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud nemůže rozhodnout o odvolání bez nařízení jednání, jestliže se účastník domáhá přezkumu rozsudku soudu prvního stupně nejen s poukazem na nesprávné právní posouzení věci, nýbrž i za použití jiných důvodů, přičemž skutečnost, že účastníci s tímto postupem odvolacího soudu vyslovili souhlas, na tomto závěru nemůže nic změnit. Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být správné, jestliže odvolací soud při rozhodování věci postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu upravující řádný postup odvolacího soudu při přezkoumávání odvolacích důvodů. Žalovaná v odvolání výslovně uvedla mimo důvodu nesprávného právního posouzení i další odvolací důvody, a to, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci [§205 odst. 2 písm. d) o. s. ř. ] a že soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním [§205 odst. 2 písm. e) o. s. ř.]. Za takové situace se dopustil odvolací soudu nesprávného právního posouzení, jestliže rozhodl věc bez nařízení jednání. Z obsahu dovolání vyplývá, že důvod nesprávného právního posouzení dovolatelka v dovolání namítá.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné a důvodné a tudíž napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. února 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu