ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.320.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 320/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Medical Equipment, s. r. o. , se sídlem v Chebu, Na Hrázi 2415/26, PSČ 350 02, identifikační číslo osoby 61168858, zastoupené JUDr. Petrem Raschelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, PSČ 110 00, proti žalované ARTROCENTRUM-ORTOPEDIE, spol. s r. o., se sídlem v Praze 1, Spálená 12, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61247375, zastoupené JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem se sídlem Dobřichovice, Jiráskova 378 o zaplacení částky 100 672,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 118/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2015, č. j. 1 Cmo 81/2015-180, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“)
Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 12. ledna 2015, č. j. 5 Cm 118/2009-158, zamítl žalobu, kterou by bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 100 672,40 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, proto je důvodné. Odvolací soud zasáhl do ústavně zaručeného práva žalobkyně, proto je dovolání přípustné. Následně dovolatelka rekapituluje dosavadní průběh řízení a popisuje skutkový stav.
Žalovaná se podle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 ( srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastnicí řízení), řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně neobsahuje stanovené náležitosti.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatelka nedostála, neboť k přípustnosti dovolání pouze uvádí, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu přímo závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Dovolatelka však neuvedla, od které konkrétní judikatury dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Dále žalobkyně k vymezení přípustnosti uvádí, že „napadený rozsudek zasáhl do ústavním pořádkem zaručeného práva žalobce což je s ohledem na recentní judikaturu Ústavního soudu ČR samostatným důvodem zakládajícím přípustnost dovolání.“ Toto tvrzení dovolatelky však nelze považovat za řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle první věty §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. července 2016
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu