ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3221.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 3221/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně AB - CREDIT a. s. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 40522610, zastoupené Mgr. Josefem Březinou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Americká 177/35, proti žalované EC Group, a.s., v likvidaci , se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, identifikační číslo osoby 25839462, o 1.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 96/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2014, č. j. 6 Cmo 212/2014-275, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. září 2013, č. j. 11 Cm 96/2011-238, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 763.245,50 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
K dovolání žalobkyně se žalovaná dle obsahu spisu vyjádřila tak, že dle jejího názoru nejsou naplněny podmínky přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka k řešení předkládá následující právní otázku: „V případě, kdy je nárok na vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s vrácením soudního poplatku posuzován jako příslušenství původní vymáhané pohledávky, přičemž postoupení samotné pohledávky je zpochybněné, avšak možnost postoupení nároku v souvislosti s vrácením soudního poplatku zpochybnitelná není, proč není možné postoupení nároku v souvislosti s vrácením soudního poplatku na základě výslovného postoupení práv spojených s pohledávkou.“ Takto formulovaná otázka však přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí dovolatelkou napadený závěr (který však není zcela zřejmý) nevyslovil (odvolací soud nedovodil, že by nebylo možno samostatně postoupit nárok v souvislosti s vrácením soudního poplatku). Odvolací soud naopak vyšel z toho, že obsahem smlouvy uzavřené Českou konsolidační agenturou a právním předchůdcem žalobkyně bylo postoupení předmětné pohledávky včetně veškerého zajištění a práv s ní spojených. Neměla-li Česká konsolidační agentura předmětnou pohledávku, nemohla ji na právního předchůdce žalobkyně postoupit. Na základě těchto skutkových zjištění pak dospěl k závěru, že žalobkyně nemá nárok na vydání případného bezdůvodného obohacení. Tento závěr odvolacího soudu je přitom zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp. zn. 33 Cdo 2164/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2013, sp. zn. 28 Cdo 2836/2012, ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. 32 Cdo 2421/2009).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. ledna 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu