ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3259.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 3259/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně ARGO BOHEMIA, s. r. o. , se sídlem v Praze 3 - Žižkov, Winstona Churchila 1800/2, PSČ 130 00, IČO 25501071, zastoupené Mgr. Ing. Janem Lerchem, advokátem se sídlem v Plzni, B. Smetany 2, proti žalované RM LINES, a.s. , se sídlem v Sokolově, Jednoty 1931, PSČ 356 01, IČO 27274489, zastoupenému JUDr. Tomášem Rydvalem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Křižíkova 196/18, o 57.000,- EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 20 C 275/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 2016, č. j. 25 Co 396/2015-108, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 2016, č. j. 25 Co 396/2015-108, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově svým rozsudkem ze dne 4. září 2015, č.j. 20 C 275/2014-87 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 57.000 EUR s příslušenstvím, a uložil žalobkyni, aby žalované nahradila náklady řízení. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná částka je zálohou, kterou žalované poskytla na základě její písemné žádosti ze dne 19. 8. 2007 na úhradu železniční přepravy v SRN, kterou měla žalovaná pro žalobkyni zajišťovat. Obchodní spolupráce účastníků skončila v květnu roku 2011, žalovaná však zálohu nevyúčtovala, ani nevrátila. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná skutečně částku 57.000 EUR dluží, skutečnosti, které k poskytnutí této částky vedly a které z provedených důkazů zjistil, však posoudil po právní stránce jako smlouvu o půjčce. Žádost žalované ze dne 19. 8. 2007 zhodnotil jako součást předsmluvních jednání účastníků, na něž navazovalo uzavření smlouvy o půjčce, dohodnuta byla splatnost půjčky do konce roku 2007, tj. do 31. 12. 2007. Soud prvního stupně akceptoval žalovaným vznesenou námitku promlčení a žalobu zamítl s odůvodněním, že promlčecí doba začala běžet dne 1. 1. 2008, žaloba byla podána až po uplynutí čtyřleté promlčecí doby dané ustanovením §397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále „obch. zák.“). Jen pro úplnost soud prvního stupně dodal, že v případě, kdyby žalobkynina platba byla skutečně zálohou, byla by důvodnou platbou až do ukončení vzájemné spolupráce účastníků. Promlčecí doba by tudíž nezačala běžet dnem následujícím poté, kdy záloha byla poskytnuta, ale až v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že žalobkyně žádnou ze zamýšlených smluv neuzavře.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ve výroku uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že závěr soudu prvního stupně o tom, že uplatněná pohledávka je promlčena, je správný, „byť soud žalovaným uplatněnou námitku promlčení posoudil ve vazbě na v řízení zjištěný skutkový stav věci, tj. že peněžité prostředky byly žalovanému poskytnuty z titulu půjčky a nikoli ve vztahu k nároku uplatněnému v žalobě, tedy že peněžité prostředky byly žalovanému poskytnuty z titulu zálohy na přepravy žalobce do SRN“. Odvolací soud dospěl k závěru, že důvodnost námitky promlčení je třeba „podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu“ primárně posoudit ve vztahu k žalobním tvrzením, tj. v dané věci ve vztahu k nároku na vrácení zálohy ve výši 57.000 EUR. Odkázal v té souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále „Nejvyšší soud“) sp. zn. 29 0do 1262/2003 (správně 29 Odo 162/2003). Vyšel ze zjištění, že v žádosti o poskytnutí zálohy účastníci splatnost zálohy nesjednali, a dále z tvrzení žalobkyně, že žalovanou vyzvala k vrácení zálohy výzvou z 10. 4. 2014, a dospěl k závěru, že promlčecí doba začala běžet podle §391 odst. 1 obch. zák. ode dne, kdy žalobkyně mohla žalovanou o vrácení zálohy požádat poprvé, tj. druhý den po poskytnutí zálohy, tedy 20. 9. 2007. Čtyřletá promlčecí doba skončila 20. 9. 2011, žaloba byla podána až po uplynutí promlčecí doby dne 5. 8. 2014.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Je přesvědčena, že závěr odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí doby je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 48/2005 ze dne 18. 10. 2005, podle něhož promlčecí doba u poskytnuté zálohy běží až od okamžiku, kdy bude zřejmé, že zamýšlená smlouva nebude uzavřena. Žalobkyně připomíná, že v průběhu řízení tvrdila a prokazovala, že obchodní spolupráce účastníků skončila až v květnu 2011. Žalovaná pro žalobce zajišťovala vnitrostátní přepravu, záloha byla složena na zajištění přepravy do SRN, o zajištění železniční přepravy do zahraničí sice žalobkyně žalovanou po celou dobu obchodní spolupráce nepožádala, byla si však vědoma toho, že to kdykoli může udělat. Teprve po skončení spolupráce účastníků bylo žalobkyni zřejmé, že si zahraniční přepravu u žalované neobjedná. Promlčecí doba podle žalobkyně začala běžet až v květnu 2011, skončila v květnu 2015, žaloba tudíž byla podle jejího názoru podána včas.
Žalovaná se podle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolání projednal. Dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o.s.ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je též důvodné.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 32 Odo 48/2005 ze dne 18. 10. 2005, na který odvolatelka odkazuje, řešil otázku promlčení nároku na vrácení složené zálohy, a dospěl k závěru, že ustanovení §498 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále „obč. zák.“), které platí i pro obchodní závazkové vztahy a podle něhož na to, co bylo dáno před uzavřením smlouvy některým účastníkem, hledí se jako na zálohu, je dispozitivní povahy a uplatní se v případě, kdy účastníci výslovně nedohodli něco jiného. Vyplývá z něho, že pokud před uzavřením smlouvy poskytne jedna strana něco, co má být předmětem jejího budoucího závazku ze smlouvy, je stanovena vyvratitelná domněnka, že v pochybnostech se toto plnění považuje za zálohu, tedy za splátku na smluvené budoucí plnění. Z uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že pokud jsou podmínky ustanovení §498 obč. zák. splněny, tj. při poskytnutí zálohy bylo zřejmé, že záloha má souvislost s povinností, která bude upravena v účastníky uvažované smlouvě, je poskytnutá záloha důvodnou platbou do okamžiku, kdy je tomu, kdo zálohu poskytl, zřejmé, že zamýšlená smlouva nebude uzavřena. Teprve v tomto okamžiku se ten, kdo zálohu poskytl, může domáhat jejího vrácení. V době, kdy byla poskytnuta záloha, bezdůvodné obohacení nevzniká a promlčecí doba podle §397 obch. zák. na jeho vydání ve smyslu §391 odst. 1 obch. zák. nemůže začít běžet. K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud též ve svém rozsudku dne 30. ledna 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, či v usnesení ze dne 21. listopadu 2012, sp. zn. 28 Cdo 4493/2011. Dovolací soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit ani v této věci. Běh promlčecí doby k uplatnění nároku na vrácení zálohy počíná běžet teprve okamžikem, kdy se ten, kdo zálohu na plnění ze smlouvy poskytl, dozvěděl, že taková smlouva nebude uzavřena. Právní názor odvolacího soudu, že promlčecí doba začíná běžet již dnem následujícím po poskytnutí zálohy, je tedy nesprávný.
Dovolací soud vzhledem k uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, protože podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí či změnu dány nejsou.
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že nepřehlédl, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu též ve své úvaze o tom, ve vztahu k jakému nároku má posuzovat žalovanou stranou vznesenou námitku promlčení. Odvolací soud sice, jak uvádí, vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, jeho závěry však jsou rozporu se smyslem tohoto rozhodnutí. Zmíněný rozsudek byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou: Důvodnost námitky promlčení soud zkoumá ve vztahu k nároku uplatněnému žalobou; není významné, jak účastníci nárok kvalifikovali po právní stránce a z jakých právních důvodů byla námitka promlčení vznesena. V odůvodnění je vysvětleno, že nárok, ve vztahu k němuž je třeba vznesenou námitku promlčení zkoumat, je dán skutkem, z něhož jej žalobce dovozuje. Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Jestliže při stejném vylíčení skutkového stavu věci byl uplatněný nárok soudem právně kvalifikován jinak a namítl-li žalovaný promlčení nároku ze stejného skutku, jak Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uzavřel, je třeba se námitkou promlčení zabývat z pohledu jiné první kvalifikace tohoto skutku. V nyní souzené souzené věci je úvaha o tom, zda peněžité plnění, které žalobce žalovanému poskytl, je půjčkou nebo zálohou, právním posouzením věci.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 první věta za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2016
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu