ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3315.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 3315/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce J. L. , se sídlem v Kladně, gen. Klapálka 1539, PSČ 272 01, IČO 12388696, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem v Kladně, Hajnova 40, PSČ 272 01, proti žalované České pojišťovně a.s., se sídlem Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, IČO 45272956, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 23/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2014, č. j. 21 Co 16/2014-231, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 18 295 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Vojtěcha Veverky, advokáta, se sídlem v Kladně, Hajnova 40, PSČ 272 01.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání žalované (k němuž se vyjádřil žalobce) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2014, č. j. 21 Co 16/2014-231, není podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
To, že má dovolatel jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, event. nesouhlasí s jeho procesními postupy, však nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.
V posuzovaném případě dovolatelka výslovně nevymezila, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné.
Po posouzení dovolání podle obsahu došel Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) k závěru, že dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně má jít o otázku posouzení vlastnického práva k nemovitosti nezapisované do katastru nemovitostí. Podle dovolatelky žalobce předmětnou nemovitost nevlastnil a nebyl tak ani aktivně legitimován k vymáhání pojistného plnění za pojistnou událost, která tuto nemovitost postihla. Dovolatelka odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 1844/2005, dále rozsudek ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, a rozsudek ze dne 28. června 2006, sp. zn. 32 Odo 454/2004, se kterou má být napadené rozhodnutí v rozporu.
Napadené rozhodnutí však na posouzení vlastnického práva k pojištěné nemovitosti nezávisí. Na straně 5 rozsudku odvolacího soudu tento soud uvedl, že k aktivní legitimaci žalobce se vyjádřil pregnantně ve svém posledním rozhodnutí, přičemž odkázal na „rozhodnutí Nejvyššího soudu bod I. ÚS 557/05“. Byť se odvolací soud formálně zaměnil soud Ústavní a Nejvyšší, spisová značka jasně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. července 2007, sp. zn. I. ÚS 557/05. V tomto nálezu Ústavní soud akcentoval princip autonomie vůle smluvních stran a za situace, kdy žalobce sice nebyl vlastníkem nemovitosti, ale při uzavírání pojistné smlouvy vůle smluvních stran jasně směřovala k pojištění nemovitosti, přiznal žalobci aktivní legitimaci. I odvolací soud uzavřel, že to byl žalobce, kdo uzavřel pojistnou smlouvu a tudíž má nárok na plnění z této smlouvy. Tento závěr však dovolatelka nenapadla.
Dovolatelka dále napadla závěr odvolacího soudu o výši pojistného plnění, na něž žalobci vznikl nárok, a uvedla, že pojistné plnění bylo podle pojistné smlouvy a Všeobecných pojistných podmínek PPZ 93 vypočteno chybně. Taktéž pro tuto část dovolání platí shora uvedená ustanovení občanského soudního řádu, ukládající dovolateli, aby uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, což je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatelka této své povinnosti nedostála. To, že má jiný názor na skutkové a právní závěry odvolacího soudu, event. nesouhlasí s jeho procesními postupy, však nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne března 31. 3. 2016
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu