ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3459.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 3459/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyň a) Agentury MM Praha, s.r.o. , se sídlem v Řitce, Sportovní 122, PSČ 252 03, IČO 27145123, a b) H. V. , obou zastoupených Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, se sídlem v Chýni, Západní 449, PSČ 253 01, proti žalovanému J. L. , zastoupenému JUDr. Jiřím Veckem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Karla Maye 250, PSČ 403 21, o ochranu proti neoprávněným zásahům do práva k ochranným známkám a proti nekalé soutěži , vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 20/2011, o dovolání obou žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2015, č. j. 3 Cmo 110/2014-139, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2015, č. j. 3 Cmo 110/2014-139, vyjma části, v níž odvolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. října 2013, č. j. 45 Cm 20/2011-116, ve výroku pod bodem II a ve výrocích pod body III a IV ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovaným a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. října 2013, č. j. 45 Cm 20/2011-116, ve výroku pod bodem I ve vztahu mezi oběma žalobkyněmi a žalovaným a ve výrocích pod body III a IV ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovaným, se zrušují , a věc se v tomto rozsahu postupuje k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 17. října 2013, č. j. 45 Cm 20/2011-116, poté, co jeho předchozí rozsudek byl částečně zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2013, č. j. 3 Cmo 365/2012-90, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaslat žalobkyním a) a b) omluvu ve znění „Dne 7. 2. 2009 se uskutečnil na Zámku M. V rámci propagace tohoto plesu bylo nepravdivě uváděno na všech propagačních materiálech a v mluvené reklamě, že hlavní Hvězdou večera bude paní H. V., ačkoli toto vystoupení nebylo závazně sjednáno. Po zahájení plesu pak bylo manažerem Zámku M., J. L., přítomným nepravdivě tvrzeno, že paní H. V. nevystoupí pro indispozici. Došlo tak k porušení pravidel poctivého obchodního styku a k nekalosoutěžnímu jednání, neboť jednak byla provedena klamavá reklama, když bylo neoprávněně užito jméno paní H. V., které je současně chráněno ochrannou známkou, k čemuž má oprávnění pouze exkluzivně zastupující společnost Agentura MM Praha, s.r.o., a dále ke klamavému označení služby, kdy k označení služby jménem paní H. V. má oprávnění exkluzivně zastupující společnost Agentura MM Praha, s.r.o., a osoby, kterým udělí souhlas, a také k parazitování na pověsti paní H. V. Za toto protiprávní jednání se společnosti Agentura MM Praha, s.r.o., a paní H. V. omlouváme. J. L.“ (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem II zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobkyni b) částku ve výši 120 000 Kč, jako nemajetkovou újmu za protiprávní jednání v rámci nekalosoutěžního jednání a neoprávněného užití ochranné známky. Ve výroku pod bodem III zamítl žalobu, aby žalobkyním a) a b) bylo určeno právo zveřejnit výrok tohoto rozsudku na náklady žalovaného v tiskovinách M. deník a T. Š. a na webových stránkách. Ve výroku pod bodem IV uložil žalobkyním a) a b), aby žalovanému zaplatily na náhradě nákladů řízení částku 144 353 Kč.
Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně odůvodnily žalobu tím, že žalobkyně a) je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné reklamní činnost a marketing, agenturní činnost v oblasti kultury a umění, pořádání kulturních produkcí, zábav a provozování zařízení sloužících zábavě, a je současně exkluzivním zástupcem žalobkyně b), jež je umělkyní známou v České republice i v zahraničí. Žalobkyně b) je také vlastníkem ochranných známek zapsaných v rejstříku vedeném Úřadem průmyslového vlastnictví v Praze pod číslem zápisů 284194, 284193 a 284195. Tyto ochranné známky jsou mimo jiné zapsány i pro třídu 16, 35 a 41, tj. pro tiskoviny všeho druhu, reklamní činnost a nakladatelskou a vydavatelskou činnost. Žalobkyně a) je na základě licencí oprávněna k užití ochranných známek. Žalovaný je fyzická osoba, která působila v rozhodné době jako manažer společnosti Zámek M. & vinné sklepy J. L., s.r.o., a jednala jejím jménem. Dne 12. prosince 2008 byl v deníku M. deník uveřejněn rozhovor s žalovaným, jenž uvedl, že hlavním hostem koncertu dne 7. února 2009 na Zámku M. bude žalobkyně b). Žádné takové vystoupení však nebylo sjednáno. Dohodnuto bylo pouze vystoupení žalobkyně b) na koncertu rádia Fajn North Music na den 6. února 2009. Jednatel žalobkyně a) kontaktoval žalovaného a z rozhovoru zjistil, že ten se domnívá, že došlo ke sjednání vystoupení žalobkyně b) prostřednictvím obchodního ředitele rádia, a to zdarma. Jednatel žalobkyně a) sdělil žalovanému, že musí dojít k uzavření smlouvy a navrhl mu cenu, s níž žalovaný souhlasil s tím, že zašle objednávku a údaje potřebné pro uzavření smlouvy K tomu však nikdy nedošlo. Dne 8. února 2009 kontaktovala jednatele žalobkyně a) redakce deníku Šíp s dotazem, co se stalo žalobkyni b), že se nezúčastnila dne 7. února 2009 plesu na Zámku M., neboť byla na vstupenkách a plakátech uvedena jako hlavní hvězda a na akci samotné žalovaný oznámil, že se žalobkyně b) z účasti omlouvá, protože onemocněla. Cena vstupenky na ples se v důsledku avizované účasti žalobkyně b) vyšplhala až na 1 000 Kč. Podle žalobkyň tak došlo k nekalosoutěžnímu jednání ze strany žalovaného, který jako manažer mohl jednat a také jednal samostatně a nebyl vázán pokyny společnosti. Dle názoru žalobkyň došlo jednak ke klamavé reklamě, neboť k propagaci plesu bylo neoprávněně užito jméno žalobkyně b), jednak k parazitování na pověsti žalobkyně b) a také ke klamavému označení zboží a služeb. Žalovaný zároveň porušil práva z ochranné známky, neboť ji o své vůli neoprávněně užil v reklamě.
Ze zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že došlo k propagaci plesu na m. zámku mj. příslibem vystoupení žalobkyně b) – H. V., a to v různých formách [včetně plakátů s využitím zvýrazněného jména žalobkyně b)], aniž došlo k dohodě o ceně takového vystoupení mezi zástupcem H. V. [žalobkyní a)] a žalovaným nebo J. L. (jako organizátorem plesu).
Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně b) je vlastníkem ochranných známek, a to slovní ve znění H. V. a slovně grafických ve znění H. a H. V. Tyto ochranné známky je oprávněna užít žalobkyně a), která je zároveň výhradním zástupcem žalobkyně b) v souvislosti s jejím uměleckými výkony.
Činil-li žalovaný kroky k zajištění plesu, nejednal tak svým jménem, nýbrž jménem organizátora plesu, který mu dal pokyn k zajištění účasti žalobkyně b) a stanovil rozpočet, který by byl při naplnění požadavku žalobkyň na cenu za vystoupení překročen. Žalovaný jednal pro organizátora plesu na základě smlouvy o dílo.
Po právní stránce věc posoudil tak, že jestliže žalovaný při organizaci a propagaci plesu jednal jako zástupce, nejednal na svůj vrub v rozporu s dobrými mravy soutěže či osobně neoprávněně neužíval ochranné známky žalobkyně b).
K odvolání obou žalobkyň Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. února 2015, č. j. 3 Cmo 110/2014-139, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žalovanému uložil, aby žalobkyni b) zaslal omluvu ve znění:
„Omlouvám se Vám, že dne 7. 3. 2009 jsem na zámku M. přítomným nepravdivě uvedl, že na plese nevystoupíte pro indispozici, přestože Vaše účast na tomto plese nebyla závazně dohodnuta. J. L.“. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve zbytku zamítavého výroku pod bodem I a ve výroku pod bodem III ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovaným potvrdil. Ve výroku pod bodem II a ve výrocích pod body III a IV ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovaným rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovaným.
Ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovaným odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně.
Po právní stránce věc posoudil tak, že mezi žalobkyní a) a žalovaným nebyl prokázán soutěžní vztah, a ten nelze dovodit ani z toho, že žalovaný po určitou dobu s žalobkyní a) jednal o uzavření smlouvy o vystoupení žalobkyně b) na zámeckém plese, a že i přes skutečnost, že k uzavření smlouvy nedošlo, choval se tak, jako by smlouva uzavřena byla. Pro absenci soutěžního vztahu nelze považovat nároky žalobkyně a), uplatněné jen z titulu nekalé soutěže, za důvodné. Proto soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobu žalobkyně a) zamítl v celém rozsahu.
Ve vztahu žalobkyně b) a žalovaného pak odvolací soud uvedl, že žalovaný i jako nesoutěžitel mohl zasáhnout do práv k ochranným známkám žalobkyně b), což se dle názoru odvolacího soudu i stalo, neboť žalovaný v rámci přípravy plesu použil letáky a plakáty se jménem žalobkyně b), která má své jméno a svůj podpis chráněné jako ochrannou známku slovní i grafickou. Za situace, kdy žalovaný zajišťoval rozšíření plakátů a vytištění vstupenek se jménem žalobkyně b), byť jednal z pověření třetí osoby (J. L.), zasáhl do práv k ochranným známkám, byla proto na místě omluva, ovšem pouze v omezeném rozsahu.
Odvolací soud přisvědčil žalobkyni i v tom, že soud prvního stupně ve výroku pod bodem II rozhodl o částce 120 000 Kč, aniž bylo zřejmé, jak k této částce dospěl a aniž rozhodl o zbývajících 80 000 Kč, když žalobkyně žádala 200 000 Kč. V tomto rozsahu považoval rozsudek za nepřezkoumatelný. Právem na přiznání přiměřeného zadostiučinění a na uveřejnění rozsudku na náklady žalovaného se soud prvního stupně vzhledem k právnímu názoru, který zaujal, vůbec nezabýval. V rozsahu těchto nároků odvolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalobkyně dovolání.
Žalobkyně a) napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích pod body I a III ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovaným, a ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovaným; žalobkyně b) uvedla, že napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaslat žalobkyni b) omluvu ve znění uvedeném v tomto výroku rozsudku odvolacího soudu. Z obsahu dovolání se podává, že žalobkyně a) nesouhlasí s tím, že soud nevyhověl požadavku na omluvu v celém požadovaném rozsahu.
Přípustnost dovolání žalobkyně opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když mají za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně má jít o otázku, zda mezi žalobkyněmi a žalovaným existoval soutěžní vztah a zda mohlo dojít ze strany žalovaného k nekalosoutěžnímu jednání, a to s přihlédnutím k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle které není rozhodující, zda se jedná o podnikatele či zákonného zástupce soutěžitele, ale důležité je, zda zde byl dán záměr získání soutěžní výhody, přičemž ve vztahu soutěže nejsou jen přímí soutěžitelé.
Důvodnost opírají o §241a odst. 1 o. s. ř., když mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou žalobkyně a) nesouhlasí se závěrem obou soudů, že mezi ní a žalovaným neexistoval soutěžní vztah, když odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 20. září 2010, sp. zn. 23 Cdo 2343/2009. Dle žalobkyně a) žalovaný jednal nekalosoutěžně, když v reklamě na ples bez svolení a k újmě žalobkyně a) a rovněž žalobkyně b) užil neoprávněně jméno žalobkyně b), parazitoval na její pověsti a v neposlední řadě klamavě označil zboží a služby, aby jak sobě, tak soutěžiteli, jehož zastupoval, zajistil soutěžní výhodu.
Ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovaným žalobkyně b) vytýká absenci odůvodnění k omezení rozsahu omluvy a podotýká, že došlo k neoprávněnému užití jména žalobkyně, jakož i parazitování na její pověsti.
Žalobkyně b) se připojila ke stanovisku žalobkyně a) s odkazem na konstantní judikaturu dovolacího soudu a zdůraznila soutěžní záměr žalovaného.
Žalobkyně b) s odkazem na „konstantní judikaturu“ rovněž připomněla, že ve vztahu soutěže nejsou jen přímí soutěžitelé, ale všechny subjekty, které působí v podobných nebo navzájem substituovatelných oborech nebo hospodářských činnostech.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále opět jen „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Obě dovolatelky měly shodně za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od právního závěru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2010, sp. zn. 23 Cdo 2343/2009), a to při řešení otázky hmotného práva, kterou lze s ohledem na obsah dovolání shrnout jako otázku, zda se osoba jednající jako zástupce třetí osoby může dopustit nekalé soutěže.
Na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu v celém napadeném rozsahu skutečně závisí, neboť závěr o absenci soutěže mezi žalobkyní a) a žalovaným vedl k zamítnutí žaloby žalobce a) a ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovaným vedl závěr o nesoutěžní povaze jednání žalovaného k omezení rozsahu přiměřeného zadostiučinění v nepeněžité formě (když z obsahu omluvy byly soudem vypuštěny zmínky o nekalé soutěži a jejích formách).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2010, sp. zn. 23 Cdo 2343/2009, byl vysloven právní závěr, že nekalosoutěžního jednání se může dopustit i zákonný zástupce soutěžitele, pokud v rámci zastoupení uplatňuje svůj soutěžní záměr, tj. pokud účelem jednání tohoto zákonného zástupce bylo získání soutěžní výhody v jeho prospěch, resp. ve prospěch jiného soutěžitele.
Jinými slovy lze říci, že v uvedeném rozsudku byla akcentována nutnost zkoumání přítomnosti soutěžního záměru, resp. soutěžní orientace jednání žalované strany, bez ohledu na právní povahu jednajícího subjektu (k soutěžní orientaci či soutěžnímu záměru obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 4941/2008).
Odvolací soud se při svém posouzení věci z hlediska nekalé soutěže neodchýlil od posouzení provedeného soudem prvního stupně, které svůj závěr založil na posouzení právní povahy jednajícího subjektu, tedy na tom, že žalovaný jednal jako zástupce.
Podle §44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 30. června 2010 (dále jen „obch. zák.“), platilo, že nekalou soutěží je jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Nekalá soutěž se zakazuje.
Obchodní zákoník nedefinuje pojem „hospodářská soutěž“, proto soud v každém jednotlivém případě musí rozhodnout, zda jednání rušitele (žalovaného), které je blíže popsáno v žalobě, je skutečně „jednáním v hospodářské soutěži“. Jak bylo uvedeno výše, o jednání v soutěži jde tehdy, je-li jednání osoby činěno se soutěžním záměrem (je soutěžně orientováno).
Pojem soutěžní záměr nelze ztotožňovat s úmyslem; soutěžní záměr existuje tehdy, když určitým jednáním jsou objektivně (co do výsledku) sledovány soutěžní, konkurenční cíle (na rozdíl od možných cílů jiných, např. vzdělávacích apod. – v této souvislosti srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 4941/2008).
Soud prvního stupně, s jehož hodnocením žalovaného jako nesoutěžitele se odvolací soud ztotožnil, vyšel z toho, že žalovaný jednal pro třetí osobu na základě smlouvy o dílo (byť na jiném místě v rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno zjištění, že žalovaný s J. L. uzavřel „mandátní smlouvu, své služby fakturuje“). Nicméně je zřejmé, že jádro činnosti žalovaného spočívalo v tom, že za úplatu vyvíjel činnost směřující k zajištění (alespoň některých „náležitostí“) plesu, včetně propagace.
Soud prvního stupně a odvolací soud, který se s jeho závěrem ztotožnil, dovodily, že žalovaný neměl soutěžní záměr, neboť nejednal svým jménem, nýbrž jménem organizátora plesu, jímž byl J. L.. Soudy však neposuzovaly, zda žalovaný, i když jednal jménem organizátora plesu J. L., neuplatňoval v rámci jednání pro třetí osobu svůj soutěžní záměr. V důsledku této skutečnosti pak soud prvního stupně (a též odvolací soud) neučinil potřebné skutkové zjištění, na základě něhož by bylo možno posoudit existenci soutěžního záměru žalovaného (jak shora uvedeno posuzováno z objektivního hlediska), zda žalovaný byl vázán podrobnými pokyny třetí osoby, či zda byl vázán pouze rámcovými pokyny (stanovení limitu ceny, určení vhodného umělce). Jestliže byl žalovanému pouze stanoven cíl, kterého měl dosáhnout (zajištění plesu s vystoupením dané umělkyně), nikoliv způsob dosažení tohoto cíle, nebylo by jednání žalovaného tak závislé na třetí osobě, aby je bylo nutno přičítat pouze této třetí osobě. Volba prostředků k úspěšnému dosažení cíle pak měla vliv na případné (ne)získání soutěžní výhody – úspěšný ples mohl posílit postavení žalovaného jako svého druhu „obstaravatele“ záležitostí třetích osob (minimálně co do pověsti, pominou-li se podmínky získání úplaty, které v řízení nebyly zjištěny). V takovém případě by proto bylo jednání žalovaného soutěžně orientováno, a to tak, že jednoznačně zasáhlo do sféry obou žalobkyň. Při snaze o dosažení stanoveného cíle žalovaný totiž vstoupil na stejný segment trhu, na jakém se pohybují žalobkyně a) i b), zejména tím, že v reklamní kampani spojil vystoupení žalobkyně b), jejímž je žalobkyně a) výhradním zástupcem, s plesem, jehož organizaci zajišťoval, ač věděl, že vystoupení žalobkyně b) nemá smluvně podloženo. Přitom neoprávněně užil i ochranné známky žalobkyně b), které může užívat i žalobkyně a).
Naopak v případě, že by žalovaný byl vázán podrobnými pokyny J. L., byl by opodstatněn závěr, že jednání žalovaného nebylo vedeno soutěžním záměrem.
Rozhodnutí odvolacího soudu se tudíž odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolání obou žalobkyň je proto přípustné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví – dále jen „ZVPPV“) platí, že Městský soud v Praze… rozhoduje jako soud prvního stupně ve sporech o nárocích vycházejících z průmyslového vlastnictví, o nárocích z ohrožení a porušení práv z průmyslového vlastnictví a o nárocích na vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor toho, komu svědčí práva z průmyslového vlastnictví, a o nárocích podle části první tohoto zákona.
Podle §6 odst. 2 ZVPPV Městský soud v Praze v řízeních podle odstavce 1 jedná a rozhoduje ve specializovaných senátech složených z předsedy a dvou soudců.
Podle §39 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích – dále jen „ZSS“) platí, že ve věcech průmyslového vlastnictví a ochrany práv k odrůdám je příslušný věcně a místně jako soud prvního stupně Městský soud v Praze.
Citovaná ustanovení jsou speciální vůči §9 odst. 3 písm. o) o. s. ř. (ve znění do 31. prosince 2013), dle kterého platilo, že ve sporech o nárocích vycházejících z průmyslového vlastnictví, o nárocích z ohrožení a porušení práv z průmyslového vlastnictví a o nárocích na vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor toho, komu svědčí práva z průmyslového vlastnictví, rozhodují v prvním stupni krajské soudy. Vedle toho je ustanovení §6 ZVPPV i §39 odst. 2 ZSS pozdější (účinnost k 1. lednu 2008) než §9 odst. 3 písm. o) o. s. ř. Při uplatnění zásady lex posterior derogat legi priori (pozdější zákon „ruší“ dřívější) i lex specialis derogat legi generali (zvláštní zákon „ruší“ obecný) nelze učinit jiný závěr, než že úprava §9 odst. 3 písm. o) o. s. ř. se stala obsoletní a po 1. lednu 2008 pro věci nově zahájené nepoužitelnou.
V posuzované věci, zahájené v roce 2011, tedy tři roky po účinnosti §6 ZVPPV i §39 odst. 2 ZSS v citovaném znění, bylo mj. nezbytné posoudit nároky žalující strany z titulu vlastnictví ochranných známek v případě žalobkyně b) a z titulu licence k těmto ochranným známkám, která je zapsána v rejstříku ochranných známek, v případě žalobkyně a) (jak obě žalobkyně tvrdily již v žalobě – srov. č. l. 2).
Vzhledem k tomu, že ochranné známky jsou předmětem průmyslového vlastnictví, je řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – účastníkům byl odňat jejich zákonný soud v zákonem stanoveném obsazení, když v rozporu s §6 odst. 1 písm. a) ZVPPV a §39 odst. 2 ZSS ve věci v prvním stupni namísto specializovaného senátu Městského soudu v Praze rozhodoval samosoudce Krajského soudu v Praze.
Soud prvního stupně i odvolací soud proto zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu. Důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušení, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, proto Nejvyšší soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu postoupil k dalšímu řízení věcně příslušnému soudu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2016