ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3514.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 3514/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně JANG s.r.o. , se sídlem Napajedla, Svatoplukova 63, PSČ 76361, identifikační číslo osoby 63475910, zastoupené Mgr. Pavlínou Řehovou, advokátkou se sídlem Zlín, Zarámí 4077, proti žalované Plzeňský Prazdroj, a. s. , se sídlem Plzeň, U Prazdroje 7, PSČ 30497, identifikační číslo osoby 45357366, zastoupené JUDr. Luďkem Lintnerem, advokátem se sídlem Plzeň 1, Bezručova 9, o určení, zda existuje právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou založený smlouvou o zajištění reklamních a propagačních služeb č. 2009/153675/102/PZRP71 ze dne 1. 10. 2009, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 242/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 2016, č. j. 25 Co 363/2015-238, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Luďka Lintnera, advokáta se sídlem Plzeň 1, Bezručova 9.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 2016, č. j. 25 Co 363/2015-238, není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelka k vymezení přípustnosti dovolání pouze citovala ustanovení §237 o. s. ř. týkající se přípustnosti dovolání a uvedla, že problematika specifikovaná v dovolacích důvodech by měla být dovolacím soudem právně vyřešena jinak. Důvod dovolání spatřuje dovolatelka v nesprávných závěrech odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně, kdy namítá procesní pochybení soudu, čímž podle jejího názoru došlo k porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces, bylo-li ji znemožněno být přítomna u provádění důkazů, resp., nebylo-li ji umožněno klást otázky při výslechu svědka, kdy tímto důkazem měla být prokazována skutková tvrzení žalobkyně. Má za to, že tím došlo k porušení metodologie výslechu svědka, což podle dovolatelky mohlo mít dopad na zákonnost napadeného rozhodnutí.
K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání, nedostála-li dovolatelka podle jejího názoru zákonnému požadavku formálních náležitostí dovolání, požaduje-li, aby „právní otázka byla dovolacím soudem řešena jinak“, tedy kdy vymezení přípustnosti dovolání žalobkyní významově neodpovídá požadavku ustanovení §237 o. s. ř., aby dovolacím soudem již dříve vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak.
Nejvyšší soud vyšel z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., z něhož vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek dovolatelky, aby posuzovaná otázka v této věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, však významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014) .
K námitce dovolatelky, že odvolací soud i soud prvního stupně se dopustily procesního pochybení, tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nutno konstatovat, že podle §237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Dovolatelka ve své argumentaci však pouze argumentuje svými závěry, v čem má spočívat tvrzená vada řízení a polemizuje v této souvislosti s právním posouzením věci odvolacím soudem. Dovolatelka v dovolání nijak nevymezila konkrétní právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí mělo záviset a která by splňovala jedno z kritérií přípustnosti uvedené v §237 o. s. ř. Přitom Nejvyšší soud již v mnoha svých rozhodnutích dospěl k závěru, že případné konkrétní vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1543/2014, či ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 1857/2015 nebo ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2127/2015 – dostupné na www.nsoud.cz ).
Zakládá-li dovolatelka námitky k nesprávnému právnímu posouzení věci na kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem, je namístě konstatovat, že Nejvyšší soud např. již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014 judikoval, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
V daném případě by dovolání mohlo být přípustné podle §237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalobkyně označila otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a uvedla, od které ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil, nebo by označila otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak a jednalo by se zároveň o právní otázku, na jejímž řešení odvolací soud své rozhodnutí založil. Žádnému z těchto požadavků přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. však dovolatelka nedostála, proto Nejvyšší soud uzavřel, že dovolatelka včas podaným dovoláním přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nevymezila, dovolání žalobkyně není nepřípustné, a jako takové jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2016
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu