ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3520.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 3520/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Česká katolická charita , se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1460/12, identifikační číslo osoby 00445355, zastoupené Mgr. Markem Vlkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 584/11, proti žalované Všeobecná zdravotní pojišťovna , se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, o zaplacení částky 256.388 Kč vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 158/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2015, č. j. 20 Co 21/2015-504, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 4. června 2014, č. j. 12 C 158/2013-404, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výroku blíže specifikované (bod I. výroku) a zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 256.388 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % jdoucím z této částky od 23. dubna 2013 do zaplacení (bod II. výroku). Dále soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání účastníků odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé o úroku z prodlení změnil tak, že se žaloba s návrhem, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení v tomto výroku uvedený, zamítá (první výrok) a v zamítavém výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (třetí výrok) a že žalované se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (čtvrtý výrok).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že je navrhuje jako nedůvodné zamítnout dle §243d písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalobkyně předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku stanovení výše úhrady za zdravotní péči poskytnutou zařízením sociálních služeb s pobytovými službami v roce 2012, jestliže tato nebyla mezi účastníky pregnantně sjednána. Dovolatelka je toho názoru, že se jedná o dosud neřešenou otázku, při jejímž řešení odvolací soud pochybil, jestliže v dané věci aplikoval vyhlášku č. 425/2011 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a regulačních omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro rok 2012 (dále též jen „vyhláška č. 425/2011 Sb.), neboť tuto na předmětnou situaci uplatnit nelze. Ačkoliv účastníci při sjednávání Zvláštní smlouvy v jejím textu odkázali na ust. §17 odst. 6 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (dále jen „zák. č. 48/1997 Sb.“), nelze toto ustanovení vztahovat na žalobkyni, neboť se týká pouze zdravotnických zařízení, zatímco žalobkyně je zařízením sociálních služeb s pobytovými službami. U tohoto typu zařízení, jakým je dovolatelka, nemá nadto Ministerstvo zdravotnictví pravomoc k vydání vyhlášky, která by upravovala způsob úhrady za poskytnutou zdravotní péči, jelikož je vázáno pouze v mezích zákona, který jej k tomu zmocňuje. Tak tomu ale v daném případě není, neboť §17 odst. 6 zák. č. 48/1997 Sb. se vztahuje pouze na zdravotnická zařízení, a proto se také vyhláška č. 425/2011 Sb. upravující výši úhrad pro rok 2012 vztahuje pouze na zdravotnická zařízení, a nikoliv na žalobkyni jako zařízení sociálních služeb s pobytovými službami. Danou otázkou, jež dovolatelka předestírá jako dosud neřešenou, se však již Nejvyšší soud zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014. Dovolací soud zde konstatoval, že vyhlášku č. 425/2011 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a regulačního omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro rok 2012, lze aplikovat na základě analogie i na úhradu za poskytnutou zdravotní péči v pobytových zařízeních sociálních služeb. Nejvyšší soud doslova uvedl, že „Dovolací soud shledává zásadní důvod pro použití analogie ve skutečnosti, že v obou případech se jedná o poskytování zdravotních služeb pojištěncům v jednom systému veřejného zdravotního pojištění. V jeho rámci není věcného důvodu, aby v případě chybějícího smluvního ujednání nebyly i u zařízení sociálních služeb poskytujících zdravotnickou péči aplikovány podmínky úhrad, které jsou stanoveny závazným právním předpisem pro poskytování srovnatelné zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních [srov. rovněž ustanovení §22 písm. c), e) zákona o veřejném zdravotním pojištění]. Pro příslušné období se jedná o vyhlášku č. 425/2011 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a regulačních omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro rok 2012.“
Dovolatelka se dále domnívá, že odvolací soud při svém řešení zcela ignoroval „nález Ústavního soudu ze dne 27. února 2014, Pl. ÚS 19/13“ (sic – dovolatelka má na mysli patrně: nález Ústavního soudu ze dne 22. října 2013, Pl. ÚS 19/13) a v něm vyslovený právní názor, který lze aplikovat i při řešení obdobných případů a výkladu jiných úhradových vyhlášek. Dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014, obdobně jako odvolací soud, dovodil z odkladu (a jeho důvodů) vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu, že daný nález není překážkou pro aplikaci úhradové vyhlášky vztahující se k roku 2012 a že tento obecný závěr lze vztáhnout rovněž i na analogickou aplikaci úhradové vyhlášky, jako je tomu i v tomto případě.
Dovolatelka tak svými argumenty nenaplnila předpoklady přípustnosti stanovené §237 o. s. ř., jelikož vymezenou právní otázku posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Jestliže tedy dovolatelka dále argumentuje, že v dané věci měl být analogicky aplikován obchodní zákoník a jeho úprava smlouvy o dílo, včetně ustanovení o stanovení obvyklé ceny, jelikož na danou situaci nelze použít úhradovou vyhlášku, ani jiný právní předpis, je vzhledem k výše podanému výkladu patrné, že odvolací soud nerozhodoval v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 32 Cdo 2108/2010, jak tvrdí žalobkyně, neboť bylo namístě aplikovat úhradovou vyhlášku č. 425/2011 Sb.
Lze tedy shrnout, že dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání, a proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu