ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3555.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 3555/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně DNA Advertising, s.r.o., se sídlem v Dobřichovicích, Krajníkova 530, PSČ 252 29, IČO 26138212, zastoupené JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1682/15, PSČ 110 00, proti žalované outdoor akzent s.r.o., se sídlem v Praze 4, Štětkova 1638/18, PSČ 140 00, IČO 00545911, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Mikulášem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, PSČ 110 00, o zaplacení částky 46 763 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 149/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2011, č. j. 3 Cmo 145/2011-535, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. prosince 2010, č. j. 32 Cm 149/2005-479, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 3 970 271 Kč s úrokem z prodlení (výrok I). Do částky 42 793 529 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení, které platil stát (výroky IV a V).
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. prosince 2011, č. j. 3 Cmo 145/2011-535, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, ve výrocích II až V jej zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uzavřel, že mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalované byla platně uzavřena smlouva označená jako „smlouva pro roky 2005-2010“ včetně přílohy č. 1, na jejímž základě pronajala žalovaná 14 reklamních ploch na dobu určitou od 1. února 2005 do 31. prosince 2010 žalobkyni, která se zavázala hradit roční nájemné ve výši 1 680 000 Kč. Ohledně tvrzeného rozporu smlouvy s dobrými mravy odkázal v podrobnostech na rozhodnutí soudu prvního stupně, který na straně jedné hodnotil délku doby, na kterou byla smlouva uzavřena, a cenu rozpočítanou na jednu reklamní plochu, na straně druhé zvažoval jistotu stálého, dlouhodobého, byť nižšího příjmu, kdy žalobkyně vzala na sebe riziko neobsazenosti reklamních ploch. Za šikanózní výkon práva nepovažoval, umožňovala-li smlouva žalované výpověď pouze při porušení povinností žalobkyní.
Po uskutečněné fúzi žalovaná odmítala smlouvu dále plnit, ukončení spolupráce s žalobkyní oznámila obchodním partnerům a v časopise Strategie. Žalobkyně následně odstoupila od smlouvy ke dni 31. prosince 2005. Žalovaná tímto jednáním porušila svoji smluvní povinnost ze závazkového vztahu a je povinna uhradit druhé straně tím způsobenou škodu. Soud prvního stupně správně stanovil výši škody do odstoupení žalobkyně od smlouvy. V případě, který uvedl pod bodem 1, se jednalo o skutečnou škodu ve výši 2 500 000 Kč, kterou zaplatila žalobkyně jako smluvní pokutu svému smluvnímu partnerovi M. B., a v částce 569 032 Kč šlo o ušlý zisk po odečtení nájemného. Rovněž v případech uvedených pod body 2 a 3 šlo o ušlý zisk po odečtení nájemného (ve výši 250 916 Kč a 650 323 Kč). Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. Protože však podle názoru odvolacího soudu není vyloučen nárok žalobkyně ani na ušlý výdělek do 31. prosince 2010, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a v navazujících výrocích o nákladech řízení zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, a to v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, a to z důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Přípustnost dovolání spatřuje s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam, neboť je v rozporu s ustálenou judikaturou, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009. Odvolací soud chybně posoudil platnost smlouvy pro roky 2005-2010, ačkoliv tato byla uzavřena v hrubém nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, a tato okolnost ve spojitosti s dalšími okolnostmi daného případu naplnila jednání v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná namítá rovněž rozpor uvedené smlouvy se zákonem, neboť má podstatným způsobem narušovat hospodářskou soutěž tím, že žalobkyni zaručuje jistý zisk a vyhnutí se hospodářské soutěži, a žalovanou vyřazuje ze soutěžního prostředí. Dále dovolatelka vytýká vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud neodstranil vadu řízení před soudem prvního stupně, jenž neprovedl některé z navržených důkazů, a v odůvodnění svého rozsudku neuvedl, z jakého důvodu je neprovedl, a ani je výslovně nezmínil.
Žalobkyně se podle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen o. s. ř.), neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán před 1. lednem 2013 (srov. článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolací soud dále shledal, že dovolání žalované obsahuje předepsané náležitosti a splňuje podmínky stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V daném případě může být dovolání přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (a tak k tomu v tomto případě je) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaná vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci spočívající v závěru o platnosti smlouvy pro roky 2005-2010, přičemž odvolací soud se měl odchýlit od závěrů předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu.
K otázce neúměrného zkrácení (podle právních předpisů účinných do 31. prosince 2013) se Nejvyšší soudu vyjádřil v rozsudku ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009 (který je, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti přístupný na webových stránkách www.nsoud.cz ), tak, že účastníci kupní smlouvy nejsou v zásadě vázáni či omezeni ve sjednání výše kupní ceny, která není upravena cenovým předpisem. Mohou si tak sjednat i cenu, která se odchyluje od ceny obvyklé (tržní), zejména jde-li o cenu podstatně nižší. Platné právo nemá žádné ustanovení o sjednání příliš nízké kupní ceny (laesio enormis), pokud taková cena není v rozporu s cenovými předpisy. Nelze ovšem vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi toho kterého případu naplňovat znaky jednání, které již koliduje s dobrými mravy. Avšak sama o sobě taková okolnost absolutní neplatnost právního úkonu, jímž mělo dojít k uvedenému hrubému nepoměru v plnění, ve smyslu §39 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „občanský zákoník) (pro jednání contra bonos mores) založit nemůže.
V judikatuře Nejvyššího soudu bylo opakovaně zdůrazněno, že ustanovení §39 občanského zákoníku patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dále bylo judikováno, že posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy, závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, jemuž zákon dává širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu. Judikatura se také ustálila v závěru, že právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil a na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře, a že odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě (učinit) závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 4855/2007).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který se s nastolenou otázkou rozporu s dobrými mravy podrobně zabýval. K rozhodným skutečnostem (jimiž argumentuje i dovolatelka ve svém dovolání) vedl dokazování a zhodnotil jejich význam v odůvodnění rozhodnutí. Závěry soudů nižších stupňů, které dovolací soud považuje za dostatečně srozumitelné a přesvědčivé, odpovídají shora zmíněným výkladovým pravidlům, pokud jde o ustanovení §39 občanského zákoníku. Tím se vymykají pojmu otázky zásadního právního významu.
Žalovaná dále namítala narušení hospodářské soutěže smlouvou, která zaručuje žalobkyni jistý zisk a vyhnutí se hospodářské soutěži a žalovanou vyřazuje ze soutěžního prostředí. Na řešení dané právní otázky však nebyl rozsudek odvolacího soudu založen (ani být nemohl vzhledem k zásadě neúplné apelace upravené v ustanovení §205a o. s. ř.), proto nemůže mít ani z tohoto pohledu po právní stránce zásadní význam.
Jako další dovolací důvod uplatnila žalovaná vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože však při posouzení otázky zásadního právního významu nelze přihlížet k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalované není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto je podle odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy na straně úspěšné žalobkyně žádné náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. června 2016
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu