ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3575.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 3575/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Debian Collector Ltd. , se sídlem Revolution Ave, Victoria, Mahé, Seychelles, reg. č. IBC 104653, zastoupené JUDr. Martinem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 31, PSČ 120 00, proti žalované SERVIS PORT, s. r. o. , se sídlem v Karlových Varech, Tyršova 9, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 25202952, o zaplacení částky 217 080 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 90/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2014, č. j. 3 Cmo 95/2012-257, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“)
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. listopadu 2011, č. j. 47 Cm 90/2010-121, zamítl žalobu (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. září 2014, č. j. 3 Cmo 95/2012-257, rozsudek soudu prvního stupně v prvním výroku potvrdil v tom správném znění, že žaloba o zaplacení 217 080 Kč s příslušenstvím se zamítá, a změnil ve druhém výroku tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 91 766,40 Kč (výrok v prvním odstavci) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok v druhém odstavci).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že neprovedl žalobkyní navržené důkazy a nezopakoval dokazování. Tímto měl odvolací soud zasáhnout do práva dovolatelky na spravedlivý proces. Dovolatelka proto Nejvyššímu soudu navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí změněno, popřípadě zrušeno a věc vrácena Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastnicí řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje stanovené náležitosti.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013) může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Dovolatelka však požadavku na vymezení přípustnosti dovolání nedostála, neboť pouze parafrázuje zákonné znění ustanovení §237 o. s. ř., aniž by blíže vymezila podmínky přípustnosti dovolání a právní otázku, na níž napadené rozhodnutí závisí.
Namítané neprovedení navržených důkazů a nezopakování dokazování odvolacím soudem je jinou vadou řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání však tvrzení této vady nezakládá.
Podle první věty §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 9. února 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu