ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3602.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 3602/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Home Care Services & Supplies, s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Patočkova 1471/77, identifikační číslo osoby 25610619, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163/18, proti žalované Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra České republiky , se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2577/178, identifikační číslo osoby 47114304, zastoupené JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 59/3, o zaplacení 1.777.964 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 19/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2014, č. j. 13 Co 389/2014-145, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 30. června 2014, č. j. 13 C 19/2013-104, uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 1.210.616 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a žalobní návrh co do částky 567.348 Kč s příslušenstvím zamítl (bod II. výroku). Dále soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 17. prosince 2007 uzavřena smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče č. 1HOCA00010 (dále jen „Smlouva“) s účinností od 1. ledna 2008 na dobu určitou v délce trvání 8 let dle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Předmětem dané Smlouvy je poskytování zdravotních služeb žalobkyní a jejich úhrada žalovanou jako pojišťovnou. Žalobkyně jako podnikatelský subjekt poskytuje návštěvní službu domácí zdravotní péče, ve smyslu §2 odst. 1 zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Soud se zabýval zkoumáním sporné úhrady za zdravotní péči, jež byla poskytnuta pojištěncům žalované za měsíc listopad 2012 a vyúčtována žalobkyní na částku 1.812.430 Kč. Následně žalobkyně potvrdila uhrazení částky ve výši 34.470,23 Kč ze strany žalované, a co do této částky vzala žalobní návrh zpět. Sporná částka 1.777.964 Kč nebyla žalovanou uhrazena, jelikož žalobkyně fakturou účtovala i úkony, které byly realizovány v jiných regionech, a to pod stejným identifikačním číslem zdravotnického zařízení (dále také „IČZ“). Ze šetření soudu vyplynulo, že pod IČZ, které bylo přiděleno pražské pobočce, pod kterou spadá Praha a Středočeský kraj, žalobkyně účtovala i úkony provedené v Ústí nad Labem, Hradci Králové a Jihlavě. Jelikož se dle soudu na tato zdravotnická zařízení Smlouva nevztahovala, uznal soud žalobní nárok pouze co do výše 1.210.616 Kč.
K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovým i právním posouzením soudu prvního stupně. Dále navíc konstatoval, že dle právní úpravy účinné do dubna 2012 platilo, že zdravotní péči poskytuje zdravotnické zařízení uvedené v rozhodnutí o registraci, zatímco s účinností nové právní úpravy se z tohoto zdravotnického zařízení stal poskytovatel zdravotních služeb. Na základě registrace příslušných krajských úřadů poskytuje žalobkyně zdravotní péči pojištěncům žalované na území hl. m. Prahy, Středočeského, Ústeckého, Královéhradeckého kraje a kraje Vysočina. Aby mohlo zdravotnické zařízení uzavřít smlouvu se zdravotní pojišťovnou, musí kromě získané registrace také proběhnout výběrové řízení dle §8 odst. 2 zák. č 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních. Ze skutkových zjištění soudu vyplynulo, že Smlouva byla sjednána s územní působností pro Prahu a Středočeský kraj (Kladno). Žádost o udělení registrace podával pro zdravotnické zařízení jeho provozovatel a činil tak pro každé zdravotnické zařízení zvlášť. Na základě kladně vyřízené registrace se mohlo zdravotnické zařízení účastnit výběrového řízení a ucházet se o právo uzavřít smlouvu se zdravotní pojišťovnou, opět individuálně. Jestliže platí, že se dle nové zákonné úpravy zdravotnické zařízení přeměnilo na poskytovatele zdravotních služeb, potom žalobkyně jakožto provozovatelka těchto zdravotnických zařízení nebyla sama zdravotnickým zařízením a nestala se následně poskytovatelkou zdravotních služeb ve smyslu zák. č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách. Smluvní stranou Smlouvy bylo zdravotnické zařízení, za nějž jednal jeho provozovatel, ale Smlouva byla dle zák. č. 48/1997 Sb. uzavřena výhradně mezi zdravotní pojišťovnou a tím zdravotnickým zařízením, které v ní bylo jako smluvní strana označeno, nejednalo se tedy o jiná zdravotnická zařízení téhož provozovatele s místy podnikání v Ústí nad Labem, Hradci Králové a Jihlavě. Územní působnost registrace se vztahuje na obvod působnosti správního orgánu, který registraci vydal.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu dosud neřešenou otázku hmotného práva týkající se výkladu ustanovení §17 zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Žalobkyně se táže, kdo je jako zdravotnické zařízení účastníkem smluv uzavíraných dle výše uvedeného ustanovení, zejména je-li jejím předmětem domácí zdravotní péče poskytovaná ve vlastním sociálním prostředí pacienta. Dovolatelka namítá, že Smlouva byla ve skutečnosti uzavřena mezi zdravotní pojišťovnou a žalobcem, který je dle dřívější právní úpravy označován nepřesně jako „zdravotnické zařízení“, dle nynější úpravy zákona o veřejném zdravotním pojištění jako „poskytovatel“. Výklad odvolacího soudu tak není správný, jelikož k jakékoliv změně v právní povaze účastníků smluv a smlouvou založených smluvních vztahů kromě změny terminologie nedošlo. Smlouva dle dovolatelčina mínění nebyla uzavřena se zdravotnickým zařízením jako objektem práva, za který jedná provozovatel. Zákon o veřejném zdravotním pojištění pojem „provozovatel“ nadto ani vůbec neužívá. Tento pojem byl definován v zákoně č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, který jej charakterizuje v ustanovení §2 odst. 2 jako fyzickou nebo právnickou osobu mající oprávnění provozovat zdravotnické zařízení dle tohoto zákona. Stranami Smlouvy tak byla zdravotní pojišťovna a žalobkyně jako právnická osoba (subjekt práva).
Ze strany odvolacího soudu a rovněž tak soudu prvního stupně mělo dojít k nesprávnému právnímu posouzení věci, dovolatelka proto navrhuje zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II., kterým byl zamítnut návrh žalobkyně na zaplacení částky 567.348 Kč s příslušenstvím, a zrušení výroku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných ustanovením §241 o. s. ř., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, koho lze jako zdravotnické zařízení ve smyslu §17 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb. považovat za účastníka smlouvy uzavírané se zdravotní pojišťovnou o úhradě zdravotní péče.
Dovolání není důvodné.
Jak správně uvedly soudy obou stupňů, smluvní vztah mezi zdravotní pojišťovnou a poskytovatelem zdravotní péče je vztahem soukromoprávním s prvky veřejnoprávního charakteru. Jedná se o zvláštní smluvní typ, který je odlišný od typů smluv upravených občanským nebo obchodním zákoníkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2004, sp. zn. 29 Odo 405/2003, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. ledna 1999, sp. zn. I. ÚS 247/98, uveřejněné pod číslem 6/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Rovněž lze přisvědčit odvolacímu soudu, že jestliže předmětnou Smlouvu smluvní strany uzavřely dne 17. prosince 2007 dle zák. č. 48/1997 Sb., je nutno vycházet ze znění předpisu účinného v době sjednání smluvního závazku. Počínaje 1. dubnem 2012 doznal daný předpis změn stran užívané terminologie v důsledku potřeby sjednocení užívaným pojmů v zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (viz Důvodová zpráva k zák. č. 369/2011 Sb., kterým se mění zákon o veřejném zdravotním pojištění). V souvislosti s těmito změnami k dubnu 2012 již ustanovení §17 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb., nehovoří toliko o tom, že smlouvu o poskytování zdravotní péče uzavírá zdravotní pojišťovna se zdravotnickými zařízeními, nýbrž s poskytovateli zdravotních služeb. Za „zdravotnické zařízení“ jsou nadále zákonem o zdravotních službách považovány pouze prostory, v nichž jsou zdravotní služby poskytovány.
Ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že žalobkyně byla v době uzavření Smlouvy provozovatelkou zdravotnických zařízení v Praze, Kladně, Ústí nad Labem, Hradci Králové a Jihlavě, jež na základě žádostí žalobkyně získaly od příslušných správních úřadů registrace k poskytování zdravotní péče dle zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních.
Odvolací soud dovodil na základě přechodných ustanovení zák. č. 372/2011 Sb., že žalobkyně jako provozovatelka zdravotnických zařízení dle dřívější právní úpravy nebyla sama zdravotnickým zařízením, a tudíž se posléze nestala poskytovatelkou zdravotních služeb. Tímto poskytovatelem zdravotních služeb se pro účely zák. č. 372/2011 Sb. stalo pouze a jenom zdravotnické zařízení, jež bylo registrováno k poskytování zdravotní péče.
Tento výklad odvolacího soudu však nelze považovat za správný. Z přechodného ustanovení §121 odst. 1 zák. č. 372/2011 Sb. naopak vyplývá, že „osoba, která je oprávněna provozovat nestátní zdravotnické zařízení na základě rozhodnutí o registraci podle dosavadního zákona o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních (…) se považuje za poskytovatele“. Dílčí právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nebyla smluvní stranou Smlouvy, tedy není důvodný.
Přesto je rozhodnutí odvolacího soudu správné.
Soud prvního stupně i odvolací soud dospěly ke správnému právnímu závěru, že se Smlouva vztahovala pouze na zdravotnická zařízení žalobkyně ve Smlouvě označená, nikoliv na jiná další zdravotnická zařízení žalobkyně. Na tomto právním závěru nemění ničeho ani skutečnost, že žalobkyně poskytuje domácí zdravotní péči, jež je vykonávána ve vlastním sociálním prostředí pojištěnců. Omezení územní působnosti registrace udělené správním orgánem vyplývá ze zák. č. 160/1992 Sb. Správní orgán vydává registraci zdravotnickému zařízení, které se nachází v jeho územní působnosti a v tomto rozsahu také registrace působí, je tedy založena na územním principu. Obligatorní podmínkou žádosti o udělení registrace je rovněž také uvedení místa provozování zařízení [§10 odst. 2, písm. c) zákona č. 160/1992 Sb.]. Povinností zařízení poskytujících domácí zdravotní péči je mít zřízeno kontaktní pracoviště, jehož právní režim lze odvozovat od toho, jenž se vztahuje na zdravotnická zařízení, která poskytují péči fakticky ve svých prostorách zařízení. Bylo by tak v rozporu s účelem zákona č. 160/1992 Sb., aby zařízení, jež získalo registraci k poskytování domácí zdravotní péče v určitém regionu, tuto péči poskytovalo pojištěncům zcela v jiném regionu, nebo dokonce na území celé České republiky, a to také i z hlediska zajištění požadovaného standardu úrovně poskytované péče.
Vztahuje-li se tedy smlouva o úhradě a poskytování zdravotní péče pouze na určitá zdravotnická zařízení poskytovatele zdravotnické péče, neřídí se jí úhrada zdravotní péče poskytované jiným zdravotnickým zařízením téhož poskytovatele.
Dovolací soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (ustanovení §243d odst. písm. a/ o. s. ř.), protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá ustanovení §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu