ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3840.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 3840/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně INVA Building Materials s.r.o., se sídlem v Praze - Uhříněvsi, Bečovská 1027, PSČ 104 00, IČO 41084772, zastoupené Mgr. Jiřím Fialou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Novodvorská 667, PSČ 738 01, proti žalované FRIGOMONT a.s. , se sídlem v Brně - Židenicích, Juliánovské náměstí 2, č.p. 3878 PSČ 636 00, IČO 26032732, zastoupené Mgr. Michalem Gottwaldem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nad Spádem 641/20, PSČ 147 00, o 154.542,-Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pod sp. zn. 4 Cm 133/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. ledna 2016, č. j. 7 Cmo 275/2015-228, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Odvolací soud potvrdil v celém rozsahu rozsudek, jímž soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 154.542,-Kč s úroky z prodlení a nahradit žalobkyni a České republice náklady řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně se k podanému dovolání podle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné zásadně pro řešení právních otázek, proto jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení, ale teprve tehdy, jestliže k takovému závěru dospěje dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.).
Žalobkyně je přesvědčena, že odvolací soud nesprávně vymezil předmět koupě, kupní ceny za nějž se žalobkyně domáhala, vyjadřuje nesouhlas s tím, jak odvolací soud aplikoval §436 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a namítá, že v řízení došlo k procesním vadám, protože nebyla odvolacím soudem poučena podle §118a o. s. ř. Žádnou konkrétní otázku, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání, však dovolacímu soudu nepředkládá. Dovolatelčiny argumenty, co se předmětu koupě týče, se vztahují ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která dovolatelka zpochybňuje, tvrdí-li, že „není pravda, že by strany nevymezily vlastnosti výrobku“, a přichází s vlastní skutkovou verzí, založenou na jiném hodnocení důkazů, které byly v řízení provedeny. Výhrady vůči způsobu, jímž odvolací soud hodnotil provedené důkazy a vůči skutkovým zjištěním, která z nich učinil, však (a contrario §241a odst. 1 o.s.ř.) nejsou způsobilým dovolacím důvodem. V rovině skutkové a nikoli právní se dovolatelka pohybuje též v souvislosti s aplikací §436 obchodního zákoníku, namítá-li, že „názor odvolacího soudu vůbec neodpovídá provedenému dokazování“. Zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel ve svém rozhodnutí odvolací soud, není způsobilým dovolacím důvodem (shodně srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Dovolatelka tedy, jak uvedeno, pouze (v rovině skutkové) polemizuje se závěry odvolacího soudu, z obsahu dovolání nelze dovodit nic, z čeho by odvolací soud mohl učinit závěr o tom, jaké konkrétní (právní) otázky žalobkyně klade, které by založily přípustnost dovolání podle shora již citovaného §237 o.s.ř. Dovolání není přípustné, tudíž podle §242 odst. 3, věty druhé o. s. ř. nelze přihlédnout ani k procesním vadám, jichž se podle dovolatelky odvolací soud v řízení dopustil.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2016
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu