ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3930.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 3930/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně V3 – uniservis s.r.o. , IČ 28180909, se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 457/5, zastoupeného Mgr. Dušanem Zachem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 457/5, proti žalovanému M. B. , místem podnikání v Lovosicích, Lhotka nad Labem 19, IČ 46023674, zastoupenému Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, o zaplacení částky 289 558 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 30 C 234/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. května 2015, č. j. 17 Co 88/2015-253, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích, jako soud prvního stupně, svým rozsudkem ze dne 27 listopadu 2014, č. j. 30 C 234/2012–228, uložil žalovanému zaplatit částku 213 635 Kč s příslušenstvím, ve zbylé části řízení zastavil z důvodu částečného zpětvzetí žaloby a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o nájmu nebytových prostor a části pozemku ve vlastnictví žalovaného. Žalobkyně užívala prostory a pozemek ve sjednaném rozsahu, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně užívala předmětné prostory a pozemek většího rozsahu. Strany si sjednaly nájemné ve výši 12 500 Kč plus DPH a zálohy na služby 1 500 Kč. Žalovaný následně fakturoval žalobkyni měsíčně vyšší částky, než bylo sjednané nájemné, a žalobkyně tyto částky hradila. Celkem uhradila žalovanému celkem 986 308 Kč, ačkoliv dle nájemní smlouvy měla uhradit pouze 614 250 Kč. Žalobkyně se u soudu domáhala zaplacení částky 289 558 Kč. Následně žalobkyně provedla jednostranný zápočet pohledávky žalovaného za nájem a za zálohy na služby za období od prosince 2011 do dubna 2012 a ve výši tohoto zápočtu vzala žalobu zpět. Žalovaný uplatnil kompenzační námitku ve výši 159 893 Kč, kterou žalobkyně uznala v částce 31 862 Kč a vzala v této části žalobu zpět. Ohledně zbylé části kompenzační námitky žalovaného bylo zjištěno, že není důvodná, neboť dluh zanikl započtením žalobkyně. Z provedených důkazů nebylo zjištěno, že by účastníci uzavřeli dohodu o zvýšení nájmu nebo o rozšíření předmětu nájmu.
Soud prvního stupně řízení zastavil ohledně té části žaloby, v níž byla žalobkyní vzata zpět. Zbývající nárok žalobkyně posoudil soud prvního stupně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle §451 o. z., neboť žalobkyně plnila žalovanému částku převyšující sjednané nájemné bez právního důvodu, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by účastníci uzavřeli dohodu o zvýšení nájemného či o rozšíření předmětu nájmu. K námitce žalovaného, že se nejedná o bezdůvodné obohacení, neboť plněním za strany žalobkyně došlo k uznání závazku dle §407 odst. 3 obchodního zákoníku, soud prvního stupně uvedl, že k uznání závazku nepostačuje pouze plnění dluhu, nýbrž musí být splněna i druhá podmínka, tedy ta, že z jednání dlužníka lze usuzovat, že plněním uznává i zbytek závazku. Dle soudu prvního stupně ze skutkových zjištění nevyplývá, že by žalobkyně plněním závazek uznala, druhá zákonná podmínka tedy nebyla splněna. Soud prvního stupně dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 861/2001, podle kterého leží na žalobci, který se domáhá vrácení určité částky s tím, že ji předal žalovanému, důkazní břemeno ohledně tohoto tvrzení. Naopak na žalovaném, který tvrdí, že částku přijal na základě právního důvodu, leží důkazní břemeno ohledně existence takového právního důvodu. Žalobkyně v řízení prokázala, že hradila částku převyšující sjednané nájemné, kdežto žalovaný neprokázal uzavření dohody, na jejímž základě by byl oprávněn přijmout vyšší než sjednané nájemné.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací potvrdil ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně, ve výroku II. ohledně nákladů řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud částečně zopakoval dokazování a uzavřel, že žalovaný neprokázal existenci dohody o zvýšení nájemného či o rozšíření předmětu nájmu a nelze zde tedy dovodit žádný právní důvod pro plnění nad rámce nájemného sjednaného v nájemní smlouvě. K otázce uznání závazku dle §407 odst. 3 odvolací soud uvedl, že v tomto případě nelze předmětné ustanovení o uznání závazku aplikovat, neboť zákonná domněnka o uznání závazku se má vztahovat k nesplněné části závazku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadená rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.. Dle dovolatele je třeba posoudit otázku, zda ustanovení §407 odst. 3 lze vykládat v tom smyslu, že domněnku uznání závazku plněním lze aplikovat i na situace, kdy závazek byl uhrazen zcela. Dovolatel se domnívá, že za situace, kdy částečná úhrada může znamenat uznání zbytku závazku, nelze tvrdit, že úhrada faktury v celé výši takové účinky nemá. Takový výklad dovolatel považuje za nelogický a popírající smysl daného ustanovení. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení dle §243e odst. 2 o. s. ř..
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud posuzoval, zda je v dané věci dovolání přípustné a zda jsou splněny zákonem požadované podmínky, zejména náležitosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §451 odst. 1 o. z. musí ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, obohacení vydat.
Podle §451 odst. 2 o. z. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §407 odst. 3 obchodního zákoníku plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.
Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi již k otázce, zda se §407 odst. 3 vztahuje i na jiné, než částečné plnění, několikrát vyjádřil. Například v rozsudku ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1008/2009, se Nejvyšší soud zabýval aplikací §407 odst. 3 obchodního zákoníku na dílčí plnění a uzavřel, že předmětné ustanovení se vztahuje pouze na plnění částečné a na dílčí plnění jej nelze vztáhnout.
Mnohem přiléhavějším rozhodnutím z hlediska skutkového stavu je však rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 861/2001, v němž Nejvyšší soud mimo jiné řešil, zda zaplacením faktur za zboží, které nebylo dodáno, došlo k uznání závazku dle §407 odst. 3 obchodního zákoníku. Skutkově šlo o případ velmi podobný projednávané věci – rovněž se jednalo o plnění bez právního důvodu a rovněž došlo k úhradě faktur v plné výši, nikoli pouze k částečnému plnění. Nejvyšší soud v tomto případě dospěl k následujícímu právnímu závěru, že podle skutkových zjištění soudů obou stupňů, jejichž správnost dovolací soud nebyl oprávněn přezkoumávat, plnění uskutečněná žalovanou nebyla plněními částečnými, a ustanovení §407 odst. 3 obchodního zákoníku s jiným než částečným plněním vznik výše uvedené vyvratitelné domněnky nespojuje.
Závěr ohledně toho, že §407 odst. 3 obchodního zákoníku dopadá pouze na částečné plnění, vyplývá nejen z gramatického výkladu tohoto ustanovení, nýbrž je rovněž v souladu s výkladem teleologickým. Smyslem a účelem daného ustanovení je usnadnit věřiteli vymáhání zbytku dluhu, jestliže dlužník již částečně plnil a zároveň bylo možné z jeho jednání usuzovat, že částečným plněním uznává i zbytek závazku. Věřitelova pozice se zlepšuje díky vyvratitelné domněnce existence závazku, kterou §407 odst. 3 obchodního zákoníku zakládá, přičemž důkazní břemeno je tímto přeneseno na dlužníka.
Naproti tomu výklad dovolatele, podle kterého by se mělo předmětné ustanovení vztahovat nejen na plnění částečné, ale i na úhradu celého závazku, nelze přijmout, neboť je v rozporu se smyslem a účelem tohoto ustanovení. Pokud by se ustanovení §407 odst. 3 obchodního zákoníku vztahovalo i na úhradu závazku v plné výši, pak by již vyvratitelná domněnka věřiteli nikterak neprospívala, neboť ten již požadované plnění v celé výši obdržel. Nebyl by tedy naplněn účel daného ustanovení. Naopak by takový výklad znamenal zásah do právní úpravy bezdůvodného obohacení, pokud by každé plnění požadované věřitelem a uhrazené v plné výši, byť bez právního důvodu, bylo posuzováno jako uznání závazku. Tímto by došlo ke ztížení procesní pozice žalobce ve sporu o bezdůvodné obohacení, neboť díky vyvratitelné domněnce a obrácení důkazního břemene by bylo na žalobci, aby prokázal, že plnil bez právního důvodu.
Lze uzavřít, že otázka hmotného práva, na které napadené rozhodnutí závisí, již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a soudy obou stupňů rozhodly v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyššímu tedy soudu nezbylo, než dovolání odmítnout podle ust. §243c odst. 1 věty první o. s. ř..
Nejvyšší soud nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalobkyni (účastníku, který měl ve věci plný úspěch dle ust. §142 odst. 1 o. s. ř.) žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. března 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu