ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.397.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 397/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce Ing. R. Č. , se sídlem v Českých Budějovicích, Roháče z Dubé 525/3, PSČ 370 01, IČO 11358173, zastoupeného JUDr. Janem Fuchsem, advokátem se sídlem v Praze 7, Osadní 12a, PSČ 170 00, proti žalované ENERGOSTAR Tábor, s.r.o. , se sídlem v Táboře, Sedláčkova 1856, PSČ 390 02, IČO 26112191, zastoupené Mgr. Pavlem Douchou, advokátem se sídlem v Praze, Mezibranská 579/7, PSČ 110 00o zaplacení 220 680 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 2502/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 2015, č. j. 1 Cmo 66/2015-320, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 13 Cm 2502/2012-289, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 220 680 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 92 516 Kč k rukám její zástupkyně (výrok pod bodem II), uložil žalobci zaplatit České republice náklady řízení ve výši 6 232 Kč (výrokem pod bodem III).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. srpna 2015, č. j. 1 Cmo 66/2015-320, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a uložil žalobci zaplatit žalované náklady odvolacího řízení k rukám jejího zástupce ve výši 24 915 Kč (výrok pod bodem II).
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost odůvodnil ustanovením §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když soud prvního stupně neprovedl důkazy, které mají zásadní význam pro spravedlivé rozhodnutí ve věci, a odvolací soud takový postup akceptoval a v rozporu s právem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatel se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nutno konstatovat, že podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky - dále jen „Nejvyšší soud“ - ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Takový údaj se však z dovolání nepodává, neboť dovolatel neuvedl žádné z rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jehož závěrů se měl odvolací soud při řešení právní otázky odchýlit a pouze namítá nesprávný procesní postup soudu, v čemž spatřuje vadu řízení, která nemůže přípustnost dovolání založit. Dovolacími námitkami žalobce nijak nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej odmítl, jestliže dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), když pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. července 2016
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu