ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4032.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 4032/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně SPORTTIME, s. r. o. , se sídlem v Kuřimi, Blanenská 1996/12a, PSČ 664 34, IČO 60706350, zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, PSČ 603 00, proti žalovanému J. L. , místem podnikání v Brně, Úvoz 494/31, PSČ 602 00, IČO 18137890, zastoupenému Mgr. Igorem Penkou, advokátem se sídlem v Brně, Zahradnická 223/6, PSČ 602 00, o ochraně proti jednání nekalé soutěže a přiměřeném zadostiučinění ve výši 100 000 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 103/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. května 2015, sp. zn. 7 Cmo 18/2015-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 534 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Igora Penky, advokáta se sídlem v Brně, Zahradnická 223/6, PSČ 602 00.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“)
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. října 2014, č. j. 17 Cm 103/2012-109, zamítl žalobu na zaplacení částky 100 000 Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění (výrok pod bodem I) a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 58 806 Kč (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. května 2015, č. j. 7 Cmo 18/2015-141, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 14 714 Kč (výrok pod bodem II).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když neakceptoval omluvu právního zástupce žalobkyně z jednání nařízeného na 16. října 2014 v 8.30 hodin, toto jednání neodročil a neumožnil právnímu zástupci žalobkyně seznámit se s podáním žalovaného, které bylo žalobkyni doručeno necelé dva dny před nařízeným jednáním. Odvolací soud se podle žalobkyně odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000.
Dovolatelka proto Nejvyššímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že navrhuje Nejvyššímu soudu, aby jej odmítl, případně zamítl. Žalovaný se domnívá, že žalobkyně v dovolání dostatečně nevymezila ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, neboť cituje pouze jedno rozhodnutí, z čehož nelze usuzovat na ustálenost rozhodovací praxe. Žalovaný tvrdí, že bylo na právním zástupci žalobkyně, aby si vyhradil dostatečný časový prostor pro přípravu jednání a omluvu z jednání řádně doložil. Navíc by rozhodnutí bylo stejné i v případě, že by se jednání žalobkyně účastnila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastnicí řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na řešení dovolatelem předkládané otázky procesního práva.
Napadené rozhodnutí nezávisí na posouzení omluvy právního zástupce žalobkyně z jednání konaného dne 16. října 2014 u soudu prvního stupně, ale na posouzení platnosti dohody o narovnání. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 100 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění, neboť žalovaný měl zasáhnout do exkluzivního práva žalobkyně z licenční smlouvy tím, že prodával šály s vyobrazením ochranné známky HC Kometa Brno, aniž k tomu byl oprávněn. Žalobkyně se s žalovaným dohodli na smírném vyřešení sporu a dne 5. června 2013 uzavřeli dohodu o narovnání. Usnesením ze dne 6. června 2013 (č. l. 85) bylo řízení přerušeno. K návrhu žalobkyně rozhodl soud prvního stupně usnesením na č. l. 89 ze dne 29. května 2014 o pokračování v řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že pro spor je zcela zásadní, že účastníci řízení uzavřeli dohodu o narovnání nároku, který je předmětem řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 103/2012. Dohoda neobsahuje žádnou rozvazovací podmínku pro případ jejího neplnění, strany měly možnost od dohody za sjednaných podmínek odstoupit či požadovat smluvní pokutu. Odvolací soud zdůraznil, že vzájemná práva a povinnosti účastníků byla narovnána, čímž byla povinnost žalovaného zdržet se nekalosoutěžního jednání a zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 100 000 Kč, nahrazena povinnostmi sjednanými v dohodě o narovnání.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí závisí výhradně na posouzení otázky, zda je předmětná dohoda o narovnání platná, či nikoli. Toto právní posouzení však dovolatelka vůbec nenapadá.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť není přípustné.
Výrok o náhradě nákladů se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. března 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu