ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4037.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 4037/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně CN CARGO Spedition s.r.o., se sídlem ve Vodňanech, Výstavní 726/II, PSČ 389 01, IČO 26049422, zastoupené JUDr. Jiřím Kroftou, advokátem, se sídlem v Praze 1, U Železné lávky 568/10, proti žalované ŠINDELÁŘ SPEDITION s.r.o. , se sídlem v Sedleci 49, PSČ 373 47, IČO 26024641, zastoupené Mgr. Janem Úlehlou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 5, o zaplacení částky 3 965 006,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1178/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2014, č. j. 12 Cmo 159/2013-118, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění :
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. prosince 2012, č. j. 13 Cm 1178/2012-85, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 3 965 006,90 Kč s 5% úrokem z prodlení od 27. června 2007 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl návrh na zaplacení dalšího úroku z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB zvýšené o 7 procentních bodů z částky 3 965 006,90 Kč od 27. června do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. března 2014, č. j. 12 Cmo 159/2013-118, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a III zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (k němuž se vyjádřila žalovaná), jehož přípustnost spatřuje v tom, že při řešení otázky námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem má být tato otázka posouzena jinak.
Z obsahu dovolání se pak podává, že dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání i v tom, že dovolací soud dosud neřešil právní otázku, zda prodloužení promlčecí doby upravené Úmluvou o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), vyhlášené pod číslem 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva CMR), jednostranným písemným prohlášením podle §401 obchodního zákoníku nebo dohodou ve smyslu §603 „nového občanského zákoníku“ je právním úkonem, resp. právním jednáním, které může být učiněno výlučně osobami oprávněnými jednat za obchodní společnost podle zápisu do obchodního rejstříku.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další související zákony (dále jen opět „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. platí, že dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. i ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 46/2014) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Jak již v Nejvyšší soud v minulosti judikoval (např. usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013) „má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky procesního práva odvolacím soudem odchyluje.“ Totéž samozřejmě platí u otázky hmotného práva.
Tomuto požadavku dovolatelka v dovolání nedostála, přičemž nevymezila, od které konstantní judikatury se rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje.
Rovněž dovolací námitka, že „vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak“, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ani v režimu §238a o. s. ř., ani v režimu §237 o. s. ř.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ani tomuto požadavku dovolatelka v dovolání nevyhověla.
Námitka dovolatelky, že právní úkon, jímž mělo dojít k prodloužení promlčecí doby, nemusel učinit statutární orgán žalované, přípustnost dovolání nezakládá, neboť jde o otázku, kterou odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, reprezentovanou rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006, uveřejněným pod č. 76/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Podle závěrů vyjádřených v tomto rozhodnutí osoba, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu právnické osoby, nemůže být současně zákonným zástupcem této osoby.
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť v dovolacím řízení zčásti nelze pokračovat pro vadu, kterou žalobce včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 NSČR 92/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl ), zčásti je dovolání podle §237 o. s. ř. nepřípustné.
Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2016
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu