ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4080.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 4080/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D. ve věci žalobkyně Ing. Terezy Somolové , se sídlem v Praze 4, Za Kovářským rybníkem 267, PSČ 149 00, insolvenční správkyně dlužníka F. K., proti žalované Na Čtvrtích, a.s. , se sídlem v Praze 5 – Velká Chuchle, Radotínská 41, PSČ 159 00, IČO 27123308, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 14/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2015, č. j. 1 Cmo 236/2013-183, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. dubna 2013, č. j. 16 Cm 14/2012-106, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské a Agrární komoře ČR dne 30. prosince 2011 pod sp. zn. Rsp 700/11 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. dubna 2015, č. j. 1 Cmo 236/2013-183, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozhodčí nález sp. zn. Rsp 700/11 dne 30. prosince 2011 vydaný Rozhodčím soudem při Hospodářské a Agrární komoře ČR se zrušuje (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolatelka je toho názoru, že odvolací soud překročil meze posouzení rozhodčího nálezu, když se v rozporu s judikaturou neomezil jen na posouzení stěžejních otázek, zda v řízení nebyla popřena významná procesní práva stran, příp. zda rozhodčí nález netrpí vadami procedurálního rázu, ale přezkoumal rovněž věcnou správnost nálezu.
Odvolací soud dospěl k závěru, že stranám nebyla dána možnost věc před rozhodci projednat, jelikož rozhodci nepoučili žalobkyni dle ustanovení §118a o. s. ř. Žalovaná poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo 1546/2012, na které odkázal i odvolací soud, kde je uvedeno, že je třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda bylo poučení na místě a jestli jeho neposkytnutí znamenalo, že nebyla dána příležitost tvrzení doplnit. Takováto situace však dle jejího názoru v řízení nenastala. Dle žalované nelze skutečnost, že zápis z jednání u rozhodčího soudu neobsahuje výslovně, že byla žalobkyně poučena podle §118a o. s. ř. považovat za stěžejní popření významných procesních práv stran, které má za následek nutnost zrušení rozhodčího nálezu.
Dále žalovaná namítá, že rozhodci přistoupili k aplikaci §136 o. s. ř. správně a dostatečně své rozhodnutí odůvodnili. Pokud odvolací soud jejich rozhodnutí zpochybňuje, jedná se o posouzení nad rámec přezkumu rozhodčího nálezu v mezích §31 zákona č. 216/1994 Sb. Dle názoru žalované je tím popřena autonomie vůle stran, které dobrovolně přenesly rozhodovací pravomoc v daném sporu na rozhodce.
Žalovaná proto namítá, že odvolací soud posoudil rozhodčí nález jako kvaziodvolací orgán a rozhodčímu soudu vytkl věci, které jsou běžně vytýkány soudu prvního stupně při posouzení věci odvolacím soudem. Tím fakticky popřel výhodu rozhodčího řízení, pro které se strany rozhodly z důvodu rychlosti rozhodčího řízení.
Co se týče plnění nedovoleného a nemožného, zde je dovolatelka toho názoru, že absence specifikace úroku z prodlení má za následek to, že rozhodnutí není vykonatelné, nikoli že je dle rozhodčího nálezu nedovolené či nemožné. Za nemožné či nedovolené plnění je třeba považovat např. výbušniny, zbraně, drogy, části lidského těla apod. Dle judikatury Nejvyššího soudu není takovým plněním plnění, které je v rozporu s dobrými mravy (např. nepřiměřená výše smluvní pokuty).
Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje stanovené náležitosti.
Dle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatelka přípustnost dovolání žádným způsobem nevymezila, nijak se k ní v obsahu dovolání nevyjádřila. Pokud by dovolatelka spatřovala přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, od které konkrétní judikatury dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil a jak konkrétně toto učinil. Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála. Dovolatelka přípustnost dovolání nikterak nevymezuje, z dovolání tedy není patrné, jaké shledává důvody přípustnosti dovolání dne §237 o. s. ř. Žalovaná v dovolání pouze konkretizuje, v čem odvolací soud dle jejího názoru pochybil, aniž by uvedla v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle první věty §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. ledna 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu