ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4186.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 4186/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Masokombinát Polička a.s. , se sídlem v Kamenci u Poličky 300, identifikační číslo osoby 25945491, zastoupené Mgr. Jiřím Honzíkem, advokátem se sídlem v Chrásti, Široká 342, proti žalovanému K. E., zastoupenému JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 203/9, o zaplacení částky 384.386 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 209/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2015, č. j. 6 Cmo 426/2014-495, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.293,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. července 2014, č. j. 56 Cm 209/2011-436, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 384.386 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Uvedl, že předmětem sporu je nesplacená úplata za postoupenou pohledávku ve výši 80 % z jistiny a 70 % z příslušenství, kdy jistina činila 1.018.607 Kč za dodávku kožařské suroviny, přičemž žalovaný splatil žalobkyni pouze částky ve výši 228.600 Kč a 190.500 Kč. Žalobkyně postoupila pohledávku za dlužníkem A. G. žalovanému na řad smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 20. května 2004. Dlužník žalovanému poté dne 31. prosince 2004 splatil část pohledávky ve výši 300.000 Kč, z nichž si žalovaný vyúčtoval odměnu ve výši 71.400 Kč a zůstatek řádně převedl žalobkyni. Dne 25. března 2005 převzal žalovaný od dlužníka splátku ve výši 250.000 Kč a o tomto předání byla sepsána dohoda o narovnání, v níž si strany ujednaly, že ostatní závazky mezi dlužníkem a žalovaným resp. žalobkyní zanikly. Žalovaný si poté vyúčtoval odměnu a převedl na žalobkyni odpovídající úplatu z vymožené částky. Ohledně zbývající částky pohledávky ve výši 468.607 Kč bylo v řízení postaveno najisto, že i tato byla dlužníkem rovněž splacena dne 25. března 2005, o čemž svědčí rubopis zajišťovací směnky vystavené dlužníkem, jež mu byla vrácena. Tímto dnem tedy pohledávka zanikla, jelikož došlo k její celkové úhradě. Žalovaný však již nepřevedl na žalobkyni sjednanou úplatu za vymožení příslušné části pohledávky. Dne 7. května 2005 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena dohoda o ukončení spolupráce, v níž strany deklarovaly, že mezi sebou nemají žádné závazky, a jejíž součástí byla i zpětná cese pohledávky ve výši 468.607 Kč. Jelikož pohledávka dle zjištění soudů v této době již neexistovala (byla splacena), nemohlo dojít k jejímu platnému převedení a k platnému vypořádání mezi žalobkyní a žalovaným. Odvolací soud proto potvrdil nárok žalobkyně vyplývající ze smlouvy o postoupení pohledávky na sjednanou úplatu ze zbývající částky vymožené pohledávky ve výši 384.386 Kč s příslušenstvím.
Rozsudek napadl v celém rozsahu dovoláním žalovaný, s tím, že jej považuje za přípustné dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. spočívající na chybném výkladu ustanovení hmotného i procesního práva.
Dovolatel předkládá k posouzení dvě právní otázky; první otázku hmotného práva uvádí, zda lze kvalifikovat uzavření dohody o ukončení spolupráce obsahující text „strany … prohlašují, že k sobě nemají žádných pohledávek ani závazků“ jako narovnání veškerých vztahů týchž subjektů i pokud byla mezi týmiž subjekty jako smluvními stranami před uzavřením této dohody o ukončení spolupráce uzavřena smlouva o postoupení pohledávky. Dovolatel současně namítá, že k nesprávnému právnímu závěru odvolací soud dospěl především tím, že nerespektoval autonomii vůle stran projevenou ve smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 20. května 2004 a v dohodě o ukončení spolupráce ze dne 7. května 2005, v nichž měly strany shodně prohlásit, že k sobě nemají žádných pohledávek ani závazků, což měl odvolací soud interpretovat dle svého obsahu jako dohodu o narovnání, následkem které mělo dojít k zániku závazku mezi žalobcem a žalovaným. Vůle stran by měla být respektována i za předpokladu, že zcela neodpovídá ekonomické realitě, neboť kromě zákona není ničeho, co by bylo v občanské společnosti hierarchicky nadřazeno vůli účastníka. Jestliže bylo vůlí účastníků, aby původní závazek zanikl dohodou, nelze poté uložil žalovanému povinnost, aby plnil na základě takto zaniknuvšího závazku. Nesprávné právní posouzení věci proto dle dovolatele spočívá zejména v závěru, že zde existuje důvod pro určení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni žalovanou částku podle smlouvy s datem 20. dubna 2004, ačkoliv dohoda ujednaná dne 7. května 2005 obsahově popírá vznik nového nebo existenci starého závazku žalovaného.
Dále dovolatel předkládá k posouzení druhou otázku, zda lze postupníkovi uložit povinnost zaplatit peněžitou částku jako závazek vyplývající ze znění uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky i za situace, že dlužník, jehož pohledávka byla postupiteli postoupena, zaplatil postoupenou pohledávku jinému než postupníkovi. Dovolatel namítá, že původem nesprávného závěru odvolacího soudu v dané otázce je především odmítnutí vyslechnutí navrhovaného svědka, jež bylo zcela nezbytné pro správné zjištění skutkového stavu. Neprovedením výslechu svědka Ing. B. nemohl soud dostatečně průkazně prokázat, že se finanční prostředky předáním skutečně dostaly do dispozice žalovaného, což přináší absenci průkazu platby žalovanému jako klíčovou podmínku pro uložení povinnosti žalovanému platit sjednaný rozsah plnění. Dle dovolatele byl důkaz výslechem navrhovaného svědka navržen již při prvním jednání ve věci a jeho neprovedení mělo za důsledek nesprávné rozhodnutí ve věci a závažné pochybení ze strany odvolacího soudu. Tímto mělo být také mimo jiné zasaženo do dovolatelova práva na spravedlivý proces a v důsledku dojít i k rozporu s rozhodnutím Pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/02 týkajícího se zásady rovnosti přístupu k právům, neboť jednání odvolacího soudu je dle dovolatele projevem nejméně nevyváženého přístupu k právům účastníků.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného vyjádřila tak, že jej navrhuje zamítnout dle §243d písm. a) o. s. ř.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřuje proti žádnému usnesení vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř, zbývá určit, zda je dovolání přípustné dle §237 o. s. ř.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
K námitce dovolatele týkající se kvalifikace ujednání smluvních stran a jeho výkladu, tedy první dovolatelově otázce, je nutno poznamenat, že odvolací soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že dohoda o ukončení spolupráce nepředstavuje obsahem ani formou jednání, jímž by se žalobkyně vzdala svého nyní uplatňovaného práva. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného na základě rozsáhlého dokazování v průběhu celého řízení. Během řízení bylo nesporně prokázáno, že namítaná dohoda o ukončení spolupráce byla uzavřena v době, kdy byla předmětná pohledávka již zcela splacena, a nemohlo tak dojít ke zpětnému převodu zbytku pohledávky, ani k platnému vypořádání závazků mezi účastníky. Odvolací soud se také ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že žalobkyně v okamžiku uzavření dohody jednala v omylu stran existence předmětné pohledávky, jenž byl vyvolán žalovaným. Jestliže dovolatel namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, pak jeho odlišný právní názor vychází z jiných skutkových zjištění, než z jakých vycházel odvolací soud. Dovolatelovy námitky tedy nesměřují ke zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž ke zpochybnění skutkových zjištění, na základě nichž odvolací soud založil svůj právní závěr, a jako takové nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013).
Část dovolání týkající se druhé nastolené právní otázky, jejíž chybné posouzení ze strany odvolacího soudu dovolatel spatřuje v nesprávném postupu soudu, jenž měl vést v důsledku až k porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces, rovněž nezakládá přípustnost dovolání, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaný nade vši pochybnost obdržel zbylou část plnění od dlužníka, lhostejno zda přímo, či prostřednictvím třetí osoby, a vznikla mu tak povinnost převést na žalobkyni dohodnutou úplatu. Neprovedení důkazu, který dle dovolatele vedl k závažným pochybením a zásahu do procesních práv dovolatele, představuje námitku vad řízení. Těmito otázkami se dovolací soud nemohl samostatně zabývat, neboť k otázkám týkajících se vad řízení může dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§243 odst. 2 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2015 sp. zn. 23 Cdo 248/2015).
Dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání, a proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu