ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4291.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 4291/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně INX Digital Czech, a. s. , se sídlem v Praze 9, Do Čertous 2621/13, Horní Počernice, PSČ 193 00, IČO 27592928, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, PSČ 130 00, proti žalované Alphaset Handelsgesellschaft m. b. H. , Mritz Dreger-Gasse 18, A-1210, Wien, Rakouská republika, zastoupené JUDr. Janem Žákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, PSČ 130 00, o zaplacení částky 12 416 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 35/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2015, č. j. 8 Cmo 408/2014-335, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 960 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Žáka, advokáta se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, PSČ 130 00.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze se usnesením ze dne 6. října 2014, č. j. 59 Cm 35/2008-309, prohlásil za nepříslušný k projednání a rozhodnutí předložené věci (výrok pod bodem I), rozhodl, že se řízení zastavuje (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně zjistil, že původní žalobkyně (společnost MegaInk, s. r. o.) dodala žalované zboží specifikované druhem a množstvím. K zaplacení jeho ceny v celkové výši 12 416 EUR byla žalovaná vyzvána prostřednictvím faktur. Uvedenou pohledávku postoupila původní žalobkyně na současnou žalobkyni.
Při právním posouzení dané smlouvy vycházel soud prvního stupně z Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží publikované pod č. 160/1991 Sb. Vztah původní žalobkyně a žalované posoudil jako kupní smlouvu, jejímž obsahem byl závazek původní žalobkyně dodávat žalované na základě jejích dílčích objednávek zboží a závazek žalované zboží převzít a zaplatit dohodnutou kupní cenu. Mezi účastníky bylo nesporné, že zboží blíže specifikované ve fakturách co do druhu a množství, bylo žalované původní žalobkyní dodáno a že žalovaná zboží fakticky převzala. Spornou skutečností zůstalo, zda ve smlouvě uzavřené mezi účastníky bylo dohodnuto místo dodání zboží. V řízení nebyla prokázána dohoda o místě převzetí zboží, nebylo ani prokázáno, že by žalobkyně pověřila svědka P. k vyzvednutí zboží a jeho doručení jejím jménem žalované, ani že by žalovaná pověřila svědka P. převzetím zboží u žalobkyně jejím jménem.
Za této situace vycházel soud prvního stupně z čl. 5 odst. 1 písm. b) Nařízení Rady ES č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jako „nařízení Brusel I“) a z judikatury Soudního dvora Evropské unie, konkrétně z rozhodnutí C-381/08 ve věci Car Trim v. KeySafety Systems Srl. Na základě toho vyložil čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I tak, že pokud nelze místo dodání určit na základě smlouvy bez odkazu na hmotné právo použitelné na smlouvu, je tímto místem místo fyzického předání zboží, na základě něhož kupující nabyl nebo měl nabýt oprávnění skutečně s tímto zbožím nakládat v konečném místě určení prodeje.
Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že by třetí osoba převzala zboží určené žalované na základě jejího zmocnění či smluvního ujednání, bylo žalované umožněno nakládat se zbožím až v okamžiku, kdy jej od společnosti Alfaset s. r. o. převzala.
Soud prvního stupně uzavřel, že vzhledem k tomu, že místo splnění závazků, tj. místo dodání zboží, se nenachází na území České republiky, není dána ani pravomoc zdejšího soudu, který se proto prohlásil za nepříslušný k projednání a rozhodnutí této věci.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. června 2015, č. j. 8 Cmo 408/2014-335, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně se správně při hodnocení své pravomoci zabýval místem dodání zboží a jeho určením, a to bez ohledu na rozhodné hmotné právo. S rozhodnutím soudu prvního stupně se plně ztotožnil. Místo dodání zboží je třeba stanovit podle obsahu smluvních ujednání, resp. podle zjištěných skutečností. Poněvadž existence smluvní dohody o místě dodání zboží nebyla v řízení zjištěna, nelze určit smluvně místo plnění. Dle rozsudku Soudního dvora Evropské unie C-381/08 ve věci Car Trim v. KeySafety Systems Srl v takovém případě odpovídá místu dodání nejlépe místo, kde došlo k předání zboží nebo kde mělo být zboží fyzicky kupujícímu předáno, na základě něhož kupující nabyl nebo měl nabýt oprávnění skutečně se zbožím nakládat.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání žalobkyně je dána skutečností, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu.
Žalobkyně uvádí, že odvolací soud měl při zkoumání své pravomoci vyjít z rozhodného hmotného práva ve smyslu čl. 5 odst. 1 nařízení 44/2001 ve spojení s čl. 4 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy a s čl. 31 Úmluvy OSN o mezinárodní koupi zboží, na základě kterých je jednoznačně dána pravomoc, resp. příslušnost soudů České republiky (místo splnění závazku je určeno místem skladu zboží, místem výroby, resp. místem sídla prodávajícího). Právní závěry zvolené judikatury Soudního dvora Evropské unie pak s ohledem na odlišný skutkový stav věci nejsou na daný případ přiléhavé, a to zejména s ohledem na charakter obchodu, jež tvoří předmět tohoto sporu, který dle žalobkyně nelze považovat za obchod zásilkový.
Žalobkyně je přesvědčena, že za situace, kdy odvolací soud nemá za prokázané, že žalobkyně a žalovaná určily místo dodání smluvně a zároveň tento soud vychází ze skutečnosti, že nebylo prokázáno pověření společnosti, resp. svědka P. k převzetí předmětného zboží pro žalovanou u žalobkyně, ani k předání tohoto zboží žalované, nemůže být uzavřeno, že žalovaná byla oprávněna s tímto zbožím nakládat ve V., resp. v R. r. Pokud by totiž nebyla společnost Alfaset s. r. o. oprávněna nakládat se zbožím, nebyla by oprávněna se zbožím nakládat ani žalovaná, která zboží od této společnosti převzala. Takové předání zboží by nemělo účinky dodání zboží dle smlouvy.
Dovolatelka dále uvádí, že v daném případě se dle jejího názoru nejednalo o zásilkový prodej, kterého se týká rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (C-381/08 ve věci Car Trim v. KeySafety Systems Srl.). Chybí-li prvek přepravy zajištěný prodávajícím v rámci dodání zboží jako nedílná součást zásilkového obchodu, o zásilkový obchod se nejedná. V řízení nebyl dle dovolatelky prokázán charakter přepravy zboží, tj. nebylo prokázáno, na základě jakého titulu společnost Alfaset s. r. o. toto zboží připravila, resp. zda a kým k tomu byla pověřena, když žalobkyně po celou dobu řízení odmítá, že by tuto přepravu zajistila ona.
Závěrem dovolatelka uvádí, že pokud se dovolací soud domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, mělo by být v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů aplikováno ustanovení §150 občanského soudního řádu. Dovolatelka má za to, že zde existují takové okolnosti případu, které odůvodňují použití moderačního práva soudu. Změna judikatury Soudního dvora Evropské unie, tj. vydání rozhodnutí ve věci C-381/08 ve věci Car Trim v. KeySafety Systems Srl., byla pro žalobkyni nepředvídatelná a výrazně omezila šanci na projednání dané věci soudy v České republice oproti jejímu zcela legitimnímu očekávání založenému na zásadě předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu spolu s jemu předcházejícím usnesením soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že navrhla jeho zamítnutí, neboť není důvodné. Soudy postupovaly při určení místa dodání zboží správně. Závěry učiněné v rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, na něž soudy odkazovaly, lze i přes jisté skutkové odlišnosti aplikovat v nyní posuzované věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněným subjektem (účastnicí řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, jelikož odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ohledně výkladu čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I.
Žalobkyně v dovolání namítá nesprávný výklad čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I odvolacím soudem. K výkladu tohoto ustanovení ve vazbě na judikaturu Soudního dvora Evropské unie se vyjádřil Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3689/2011 a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1051/2012. Nejvyšší soud nemá důvod se od svého názoru na posuzování místa dodání podle čl. 5 nařízení Brusel I vyjádřeného v citovaných rozhodnutích odchylovat. Citované rozhodnutí vychází z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 25. 2. 2010, ve věci Car Trim proti KeySafety Systems Srl., C-381/08, podle nějž se smluvní strany mohou dohodnout na místě dodání, přičemž toto místo dodání musí být ze smlouvy vyvoditelné způsobem, aniž by bylo nutno odkázat na hmotné právo použitelné na smlouvu. Při posuzování místa plnění ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I je tedy nezbytné vycházet především ze smluvních ujednání ohledně místa dodání zboží.
Pokud toto není možné ze smlouvy určit, pak vzhledem ke skutečnosti, že pravidlo o soudní příslušnosti stanovené v článku 5 bodě 1 písm. b) nařízení Brusel I má autonomní povahu, je třeba místo dodání zboží určit v závislosti na jiném určovateli, který respektuje genezi, cíle a systematiku nařízení Brusel I (rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 2. 2010, ve věci Car Trim GmbH proti KeySafety Systems Srl., C-381/08, bod 57). Je třeba postupovat podle zásady „pragmatického určení místa plnění“ na základě faktických zjištění (rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 6. 2011, ve věci Electrosteel Europe sa proti Edil Centro SpA, C-87/10, bod 46, 47). S ohledem na závěr Soudního dvora vyslovený v jeho rozsudku ze dne 25. 2. 2010, ve věci Car Trim GmbH proti KeySafety Systems Srl., C-381/08, pak místu dodání ve smyslu článku 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I odpovídá nejlépe místo, kde došlo k předání zboží nebo kde mělo fyzicky být kupujícímu předáno, na základě něhož kupující nabyl nebo měl nabýt oprávnění skutečně s tímto zbožím nakládat.
Námitka dovolatelky, že se v citovaném rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jednalo o zásilkový obchod, zatímco v řešeném sporu nikoli, není případná. Rozhodnutí se týká obecného výkladu čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I, nikoli specifického výkladu ve vztahu k zásilkovému obchodu.
V řízení nebyla prokázána dohoda o místě plnění. Stejně tak nebylo prokázáno, kde a jak konkrétně došlo k dohodě o přepravě věci, kdo byl za přepravu věci odpovědný. Prokázáno pouze bylo, že žalovaná skutečně zboží převzala. V takové situaci je s ohledem na princip hledání pragmatického místa plnění nezbytné vycházet z toho, že žalovaná byla oprávněna se zbožím nakládat ve V.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že ani v případě, že by soudy dovodily, že vůbec nelze postupovat podle čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I (jelikož v řízení nebylo prokázáno, kde došlo k předání zboží žalované), nemohla by být mezinárodní pravomoc, resp. příslušnost soudů České republiky založena. Při neaplikaci čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I by bylo nezbytné při posuzování mezinárodní příslušnosti dále postupovat dle čl. 2 nařízení Brusel I a určit příslušný soud dle místa sídla žalované, tj. v Rakouské republice.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. S ohledem na to dovolání žalobkyně dle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 9 660 Kč za jeden úkon právní služby (§6 odst. 1, §7 bod 6, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „advokátní tarif“), a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. března 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu