ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4481.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 4481/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně DI – DESIGN INTERIOR s.r.o. , se sídlem v Praze 9, Za Školou 137, PSČ 198 00, IČO 28496035, zastoupené JUDr. Martinem Pavelkou, advokátem se sídlem v Brně, Kalvodova 1, PSČ 602 00, proti žalované RES online s.r.o. , se sídlem v Brně, Elgartova 12, PSČ 614 00, IČO 29296919, zastoupené JUDr. Alešem Mendelem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 18, PSČ 602 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 116 C 112/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2015, č. j. 28 Co 18/2014-98, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám JUDr. Aleše Mendela, advokáta se sídlem v Brně, Orlí 18, PSČ 602 00.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“)
Městský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 15. října 2013, č. j. 116 C 112/2012-67, že se rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. Tomášem Krejčím, sp. zn. RŘ/140/12, ze dne 2. prosince 2012, zrušuje, a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Žalovaná podala proti tomuto rozhodnutí odvolání.
Krajský soud v Brně rozsudkem uvedeným v záhlaví změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se žaloba, jímž se žalobkyně domáhala zrušení výše uvedeného rozhodčího nálezu, zamítá. Dále pak rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně i náklady odvolacího řízení.
Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Důvodnost dovolání spatřuje dovolatelka v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem a má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud Nejvyšším soudem dostatečně vyřešena, a že se Krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Na základě těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2015, č. j. 28 Co 18/2014-98, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dne 26. října 2015 bylo doručeno doplnění dovolání. K tomuto podání však Nejvyšší soud nepřihlédl, neboť bylo podáno opožděně. Dovolání lze podle §241b odst. 3 o. s. ř. doplnit pouze do uplynutí lhůty k podání dovolání ve smyslu §240 odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná k dovolání podala prostřednictvím svého zástupce vyjádření, ve kterém uvedla, že jej považuje za nedůvodné a navrhla, aby ho dovolací soud zamítl.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze podle §236 odst. 1 o. s. ř. napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§10 o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas podle §240 odst. 1 o. s. ř. osobou k tomu oprávněnou, která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně neobsahuje obligatorní náležitosti.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Způsob, jakým je nutné vymezit v dovolání jeho přípustnost, byl již v minulosti v judikatuře dovolacího soudu upřesněn. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, vyplývá, že k vymezení přípustnosti dovolání nestačí pouhý odkaz na ustanovení §237 o. s. ř., nýbrž je nezbytné, aby dovolatel uvedl otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Argument, podle kterého „v otázce procesního práva se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky procesního práva odvolacím soudem odchyluje.
Požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatelka nedostála. Pouze uvedla, že dovolání podává „v souladu s §237 o. s. ř.“ a to z důvodu, že má za to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud Nejvyšším soudem dostatečně vyřešena, a že se Krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“. Zdůvodněním přípustnosti podaného dovolání, tak jak jej vyžaduje o. s. ř. i výše zmíněná judikatura Nejvyššího soudu, se však dále vůbec nezabývala a otázku, která podle ní nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena či pojem ustálené rozhodovací praxe blíže nespecifikovala.
Podle první věty §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Co se týče žádosti dovolatelky o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodčího nálezu, vzhledem k tomu, že bylo dovolání odmítnuto, není možné se touto otázkou zabývat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o. s. ř., když v dovolacím řízení úspěšné žalované vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. 5. 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 1 500 Kč byla stanovena podle §6, §9 odst.1, §7 bod 4., §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 1 800 Kč. Rovněž jí náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. 378 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalované tak činí 2 178 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. března 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu