ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4544.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 4544/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ASOLA 2010 SL , zapsané v obchodním rejstříku Provincie Girona, Španělské království, ve svazku 2794, složka 117, list č. GIU-50898, CIF B55084586, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 22, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, PSČ 18600, identifikační číslo osoby 47116617, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Praha 5, Kořenského 15, o zaplacení částky 98 773 868,21 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 68 C 81/2012, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2015, č. j. 12 Co 57/2014 – 127, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. ledna 2015, č. j. 12 Co 57/2014 – 127, změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 2013, č. j. 68 C 81/2012-102, tak, že se řízení nepřerušuje.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je důvod pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) z důvodu, že u téhož soudu je vedeno trestní řízení, které se zabývá okolnostmi, které zapříčinily pád určitého objektu, přičemž právě tato škodná událost má být pojistnou událostí, jejíhož odškodnění se žalobkyně v tomto řízení domáhá. Odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci musí soud v občanskoprávním řízení nejprve provést dokazování k základu sporu, tj. zda byla uzavřena pojistná smlouva, co bylo jejím obsahem, co bylo škodnou událostí a až následně se může zabývat tím, zda tato škodná událost byla událostí pojistnou, přičemž podklady relevantní pro občanskoprávní řízení může soud čerpat z trestního spisu, aniž by bylo třeba vyčkávat rozhodnutí v trestní věci. Za nepřípadnou považoval soud poznámku žalované, že by prováděním dokazování v občanskoprávním řízení mohlo být ohroženo vyšetřování, když toto bylo již zjevně ukončeno a věc byla předložena soudu s obžalobou. Odvolací soud uzavřel, že nic nebrání tomu, aby si soud v tomto řízení po nahlédnutí do trestního spisu vyžádal kopie podstatných listinných důkazů v trestním spisu založených a dále v řízení pokračoval, zejména když žalobkyně rozšířila žalobu proti dalším subjektům z titulu jejich případné odpovědnosti za škodu.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 40/2013 a ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3694/2013, v nichž bylo rozhodnuto, že rozsah přezkumu je vymezen zásadně posouzením, zda je v poměrech projednávané věci hospodárné přerušit řízení, a zda je namístě, aby si předloženou otázku soud prvního stupně posoudil sám. Odvolací soud se podle dovolatelky odchýlil od uvedené judikatury Nejvyššího soudu, jestliže nerespektoval zásadu hospodárnosti, když rozhodl, že nesporné skutečnosti by měly být předmětem dokazování, a kdy své rozhodnutí postavil na úvaze o postupech dokazování, které občanský soudní řád zcela vylučuje, když nastínil postupy ke zjišťování důkazů o jejich objasnění, a to zejména u sporných skutečnosti týkajících se příčin škodní události – zřícení objektu, za nějž je požadováno pojistné plnění. Dovolatelka připomíná, že šetření příčin škodní události nebylo dosud ukončeno, otázka příčin zřícení objektu je v trestní věci předmětem znaleckého objasňování, kdy závěry mají být učiněny teprve na základě revizního znaleckého posudku. Dovolatelka namítá, že v občanskoprávním řízení se soud bude seznamovat se spisem v dosud neskončené trestní věci způsobem zcela nepředvídatelným procesními pravidly vedení občanskoprávního sporu, a na základě jakési volné úvahy bude zjišťovat, co je pro občanskoprávní spor relevantní a vyhledávat tak důkazy v rozporu s §120 odst. 2 o. s. ř. Poukazuje i na to, že žalovaná nemá v trestním řízení postavení poškozené, není účastníkem trestního řízení a nemá tak přístup do spisu, zatímco žalobkyně je s obsahem trestního spisu dobře seznámena, což vytváří nerovné postavení účastníků řízení.
Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované uvedla, že nesouhlasí s námitkou dovolatelky, že by odvolací soud vydal závazné stanovisko, jakým způsobem má být vedeno dokazování, neboť odvolací soud pouze uvedl, že dokazování je možno provést, aniž by se vyčkávalo na právní moc rozhodnutí v trestním řízení. Vyčkávání na výsledek trestního řízení by bylo podle žalobkyně neekonomické a nehospodárné, jak správně dovodil odvolací soud, neboť trestní řízení je vedeno za jiným účelem než občanskoprávní řízení. Podle názoru žalobkyně není výsledek trestního řízení podmíněn zjištěním příčiny pádu budovy, což je skutečnost, kterou jako spornou označuje žalovaná v civilním řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Poukazuje-li dovolatelka na odchýlení se odvolacího soudu od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009 a též od usnesení ze dne 27. 11 2013, sp. zn. 29 ICdo 40/2013 a ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3694/2013, s tím, že v uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud rozhodl, že rozsah přezkumu je v daných případech vymezen zásadně posouzením, zda je v poměrech projednávané věci hospodárné přerušit řízení, a namítá-li, že věc nebude stejně možné bez zjištění okolností o příčině zřícení budovy, které probíhá v trestním řízení, rozhodnout, není možno dovodit, že by se odvolací soud od uvedených rozhodnutí odchýlil, dospěl-li k závěru, že o otázkách, které nemohou být vyřešeny v trestním řízení, může být soudem prvního stupně provedeno potřebné dokazování.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, bylo rozhodnuto, že soud může řízení přerušit podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, a že smyslem ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení, proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. V posuzovaném případě odvolací soud právě s ohledem na hospodárnost řízení a okolnosti konkrétního případu rozhodl, že není namístě rozhodnout o přerušení řízení, když k předmětu sporu je třeba provést dokazování, které nemůže být předmětem probíhajícího trestního řízení. Otázku, zda škodná událost je pojistnou události, tj. otázku, která má význam pro jeho rozhodnutí, bude řešit soud předběžně sám. Nelze proto dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz .
Pokud dovolatelka poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11 2013, sp. zn. 29 ICdo 40/2013, uveřejněném na www.nsoud.cz , je třeba konstatovat, že uvedené rozhodnutí řešilo především otázku přednosti spojení věci ke společnému řízení před přerušením řízení, nicméně i v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž zřejmě povede k oddálení kýženého výsledku, proto odvolací soud především s ohledem na hospodárnost řízení a v souladu s touto judikaturou Nejvyššího soudu rozhodl o nepřerušení řízení v dané věci.
Odvolací soud se neodchýlil ani od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3694/2013, v němž dovolací soud s odkazem na své rozhodnutí ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, setrval na svých závěrech v uvedeném rozhodnutí. Navíc je nutno dodat, že poukazované rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3694/2013 řeší především jinou právní otázku, a to otázku důvodu pro přerušení řízení, je-li podáno dovolání.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolatelce nelze přisvědčit, že by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, proto uzavřel, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej odmítl.
O nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť ve smyslu §151 odst. 1 o. s. ř. nebylo přezkoumáváno konečné rozhodnutí ve věci samé.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. března 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu