ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4667.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 4667/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce M. K. , se sídlem v Praze – Starém Městě, Benediktská 690/7, identifikační číslo osoby 40666794, zastoupeného Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, proti žalovaným: 1) ATST s.r.o. , se sídlem v Praze 9, Domkovská 1955/33, identifikační číslo osoby 27597628, zastoupené JUDr. Janem Turinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Šaldova 466/34, 2) P. P. , identifikační číslo osoby 61494836, 3) J. Ch. , zastoupenému JUDr. K. P., jako obecným zmocněncem, o zaplacení částky 515.727 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 301/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2015, č. j. 25 Co 404/2014-219, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 6. května 2014, č. j. 10 C 301/2009-189, zamítl žalobu proti první žalované (bod I. výroku) a třetímu žalovanému (bod II. výroku) a rozhodl o povinnosti druhého žalovaného zaplatit žalobci částku 515.727 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod III. výroku). Žalobu co do příslušenství pohledávky od 25. srpna 2009 do 18. února 2011 soud zamítl (bod IV. výroku) a uložil žalobci povinnost zaplatit první žalované náhradu nákladů řízení ve výši 117.480 Kč (bod V. výroku). Dále soud rozhodl, že mezi žalobcem a třetím žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (bod VI. výroku) a že druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 261.970 Kč.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích o věci samé (I, II, IV) a ve výrocích o nákladech řízení (V, VI, VII), (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a prvním žalovanou (druhý výrok) a o tom, že ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným, třetím žalovaným nemá žádný z účastníků právo náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř.
První žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nepřihlédl ke všem žalobcem tvrzeným skutečnostem a neprovedl navržené důkazy, namítá vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání však tvrzení těchto vad nezakládá.
Přípustnost dovolání rovněž nemůže být dána ani v případě, rozporuje-li dovolatel způsob hodnocení důkazů provedený odvolacím soudem a skutková zjištění, ke kterým odvolací soud v průběhu dokazování dospěl (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013).
Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se jednání podnikatele v jeho provozovně podle §16 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), nespecifikuje dostatečně konkrétně žádnou otázku hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikaturní praxe Nejvyššího soudu. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Konkrétní otázku hmotného práva dovolatel nepředkládá ani námitkou, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce „odpovědnosti za škodu, resp. za svěřený majetek dle ustanovení §420 a §421 zákona č. 40/1964 Sb., dále jen obč. zák., neboť žalovaný č. 3 převzal motorové vozidlo jako zaměstnanec žalovaného č. 1 k diagnostice převodovky, a následně je vydal neznámé třetí osobě, která neměla oprávnění k vyzvednutí motorového vozidla, tím došlo ke ztrátě předmětného vozidla a ke vzniku škody na straně žalobce.“ Dovolatel navíc konstruuje vlastní skutková zjištění, která dovolacímu přezkumu podléhat nemohou. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu třetí žalovaný splnil objednávku diagnostiky závady a posouzení oprávněnosti reklamace. Třetí žalovaný zajistil vozidlo před ztrátou na oploceném pozemku třetí osoby. Podle právního závěru odvolacího soudu (dovolatelem nezpochybněného) svým jednáním třetí žalovaný podle §415 obč. zák. splnil prevenční povinnost.
Dovolatel přehlíží, že určující pro závěr odvolacího soudu bylo, že třetí žalovaný splnil objednávku diagnostiky závady, ke složení zálohy na opravu a její objednání u prvního žalovaného ani ze strany žalobce, ani ze strany druhého žalovaného nedošlo. Za ztrátu vozidla tedy žalovanému odpovídá druhý žalovaný. Žalobce byl leasingový nájemce vozidla, za souhlasu žalobce druhý žalovaný převzal odpovědnost za toto vozidlo vůči žalobci, včetně odpovědnosti za jeho případnou ztrátu.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že na projednávanou věc nedopadají závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 25 Cdo 1090/2004, vycházející z odlišného skutkového terénu.
V projednávané věci tedy k vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nedošlo. Dovolací soud proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu