ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4693.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 4693/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce Bytového družstva Weberova , se sídlem v Děčíně, Weberova 1530/6, PSČ 405 02, identifikační číslo osoby 25446932, proti žalovanému M. B. , zastoupenému Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně, U Starého Mostu 111/4, PSČ 405 02, o zaplacení částky 97 214 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 164/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2015, č. j. 17 Co 60/2015-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“)
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 13. 10. 2014, č. j. 14 C 164/2011-101, kterým byl odmítnut návrh žalovaného na určení neúčinnosti doručení rozsudku ze dne 1. 12. 2011, č. j. 14 C 164/2011-47.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, neboť soudy se při rozhodování odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel je přesvědčen, že soud odvolací i soud prvního stupně požadovaly doplnění skutečností, jež byly součástí spisu. Návrh dovolatele na určení neúčinnosti doručení obsahoval všechny povinné náležitosti uvedené v §50d odst. 1 o. s. ř., nebyly proto splněny podmínky pro odmítnutí tohoto návrhu. Z těchto důvodů dovolatel navrhl Nejvyššímu soudu, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu spolu s jemu předcházejícím rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 ( srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který byl v době podání dovolání řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalovaného neobsahuje stanovené náležitosti.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013) vyplývá, že má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatel nedostál, neboť k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání pouze cituje znění §237 o. s. ř. a odvolacímu soudu vytýká, že se „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ a konstatuje, že „právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.“ Neuvádí však, od které konkrétní judikatury dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Nejvyšší soud podotýká, že dovolání je podle §237 o. s. ř. mimo jiné přípustné tehdy, pokud dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být (dovolacím soudem) posouzena jinak. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že otázka „bude dovolacím soudem posouzena jinak“, je třeba připomenout, že tento požadavek významově neodpovídá předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Podle první věty §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. března 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu