ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4726.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 4726/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně AUTOSKLO K + M spol. s r. o. , se sídlem v Praze 1, Biskupský dvůr 2095/8, identifikační číslo osoby 46683950, zastoupené JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. 1321/1, proti žalované Auböck s.r.o. , se sídlem v Boršově nad Vltavou, Poříčí 247, identifikační číslo osoby 26089785, zastoupené JUDr. Petrem Neubauerem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, o zaplacení částky 1.495.390 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1393/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2015, č. j. 4 Cmo 219/2014-199, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2015, č. j. 4 Cmo 219/2014-199, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soudu v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26. června 2014, č. j. 13 Cm 1393/2013-181, odmítl podání žalobkyně ze dne 23. října 2013 označené jako žaloba, jímž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 1.495.390 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
Odmítnutí žaloby odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na §43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), tím, že žalobkyně přes poučení dle §43 odst. 1 o. s. ř. ze dne 5. května 2014, nedoplnila svoji žalobu, a v řízení proto nelze pokračovat. V daném případě soud prvního stupně zdůraznil, že žaloba netrpí nedostatkem skutkových tvrzení. I kdyby však teoreticky vzato žalobkyní tvrzené skutečnosti soud právně vyhodnotil tak, že všechny nároky na smluvní pokuty v celkové výši 2.624.000 Kč žalobkyně měla, nemohl by jí z věcného hlediska vyhovět, protože není zřejmé, které konkrétní dílčí nároky jsou v žalované částce zahrnuty. Přitom nelze pochybovat, že ta která smluvní pokuta samostatným nárokem samostatně uplatnitelným je. Žalobkyně v tomto řízení požadovala zaplacení částky 1.495.390 Kč. Soud prvního stupně k tomu zdůraznil, že je vázán žalobou, přičemž je zřejmé, že žalobkyně žaluje pouze „část“ z jí tvrzených nároků, které má vůči žalované. Pak je ovšem nezbytné, aby uvedla, z jakých konkrétních jednotlivých nároků se žalovaná částka skládá. Jinak nelze v řízení pokračovat. Soud prvního stupně uzavřel, že si je vědom, že poučení ve smyslu §43 o. s. ř. dával žalobkyni až v době po zahájení řízení. V situaci, kdy se výše uvedený nedostatek žaloby netýká skutkových tvrzení, však nebylo možné v tomto směru použít pravidla §118a či §118b o. s. ř.
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že podání žalobkyně ze dne 23. října 2013 se neodmítá.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Žaloba má dle odvolacího soudu všechny náležitosti přepokládané v §79 odst. 1 o. s. ř. Postup soudu prvního stupně podle §43 odst. 1 o. s. ř. nebyl dle názoru odvolacího soudu v tomto případě vhodný, a proto bylo jeho rozhodnutí odvolacím soudem změněno.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též jen „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací důvod nesprávného právního věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatelka v závěru odvolacího soudu o tom, že žaloba je projednatelná, obsahuje vylíčení rozhodných skutečností a je z ní patrno, čeho se žalobkyně domáhá. Dovolatelka uvádí, že žalobkyně se sice domáhá zaplacení částky ve výši 1.495.390 Kč z titulu smluvní pokuty, ale z jejího podání není patrné, které konkrétní dílčí smluvní pokuty jsou předmětem žaloby. Přitom je zřejmé, že nejde o jediný nárok, ale o souhrn dílčích nároků na smluvní pokutu.
K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky náležitostí návrhu na zahájení řízení dle §79 odst. 1 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalované je proto i důvodné, neboť dovolací soud neshledává důvody, pro které by měl svou dosavadní rozhodovací praxi v této otázce měnit.
Neobsahuje-li žaloba všechny požadované náležitosti, předseda senátu usnesením vyzve žalobce, aby žalobu opravil nebo doplnil, určí mu k tomu lhůtu a poučí ho, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (§43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba řádně opravena nebo doplněna a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže byl žalobce o tomto následku poučen (§43 odst. 2 o. s. ř.).
Dle §79 odst. 1 o. s. ř. se musí návrh na zahájení řízení kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.
Toto ustanovení je dovolacím soudem vykládáno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2004, sp. zn. 25 Cdo 2295/2003) v tom smyslu, že veškeré náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Žalobní petit musí být úplný, určitý a srozumitelný. Jestliže žalobce požaduje, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích se samostatným skutkovým základem (jde o tzv. objektivní kumulaci nároků), musí v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak neučiní, nemůže soud jednat o věci samé, stejně jako v případě uplatnění jen jednoho nároku na náhradu škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. září 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, publikované v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 27, pod C 2261).
V projednávané věci žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení částky 1.495.390 Kč jako rozdílu provedeného jednostranného zápočtu z titulu smluvních pokut (v celkové výši 2.624.000 Kč) za nedodržené ujednání o termínech odstranění vad a pohledávek žalované za žalovanou (ve výši 1.376.014,07 Kč). Nároky ze smluvních pokut dle žalobních tvrzení vznikly ze smlouvy o dílo mezi žalobkyní a žalovanou, dle které pokuta za prodlení zhotovitele s odstraněním vad a nedodělků z přejímacího řízení a odstranění reklamovaných vad proti dohodnutému termínu činí 1.000 Kč za vadu a den.
Dle ustálené rozhodovací praxe však smluvní pokuta v těchto případech vzniklá za jednotlivé dny není jeden nárok, ale fakticky souhrn dílčí řady nároků za jednotlivé dny (viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněný pod číslem 36/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V takto ustaveném rámci postupoval správně soud prvního stupně, pokud vychází z toho, že částka 2.624.000 Kč představuje souhrn dílčích nároků na smluvní pokutu. Souhrn těchto smluvních pokut tedy převyšuje částku 1.376.014,07 Kč představující pohledávky žalované, ohledně níž došlo k zápočtu žalobkyní. Pak ovšem je zřejmé, že je nezbytné, aby bylo jasné, které konkrétní částky nebyly předmětem zápočtu, popřípadě které byly jen z části, a které tudíž v důsledku zápočtu nezanikly a jejich zaplacení se tedy žalobkyně vůči žalované může v daném řízení důvodně domáhat.
Z obsahu spisu se pak podává, že žalobkyně – přes poučení dle §43 odst. 1 o. s. ř. – v žalobě neučinila rozlišení jednotlivých nároků ze smluvních pokut, kterých se domáhá. Nedostatek žaloby (vada podání ve smyslu §43 o. s. ř.) spočívá v žalobním nároku, neboť z podání není zřejmé, co ze skutkově vylíčeného žalobkyně požaduje. Žalobkyně tak nevymezila předmět řízení, ke kterému by se mělo vztahovat soudní rozhodnutí; soud prvního stupně, dospěl-li k závěru o neprojednatelnosti takové žaloby, postupoval v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení této otázky odvolacím soudem není správné. Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení ve věci končí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, publikované pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. července 2016
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu