ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4993.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 4993/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně LeeToo SE, se sídlem v Praze 9, Cidlinská 788/8, PSČ 198 00, IČO 24841404, zastoupené JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 23, PSČ 110 00, proti žalované O2 Czech Republic a.s., se sídlem v Praze 4 – Michle, Za Brumlovkou 266/2, PSČ 140 22, IČO 60193336, o zaplacení částky 31 061 620 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 98/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. srpna 2014, č. j. 3 Cmo 186/2014-104, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. srpna 2014, č. j. 3 Cmo 186/2014-104, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2014, č. j. 26 Cm 98/2013-86, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2014, č. j. 26 Cm 98/2013-109, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. dubna 2014, č. j. 26 Cm 98/2013-86, nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neosvědčila naplnění podmínek ustanovení §138 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) umožňující přiznat – byť i jen částečně - osvobození od soudních poplatků, neboť neprokázala své tvrzení o její nepříznivé finanční situaci.
Žalobkyně v řízení tvrdila, že její ekonomická situace je zapříčiněna výhradně jednáním žalované, dostupnými finančními prostředky pokrývá pouze existenční náklady a svou činnost vykonává pouze ve velmi omezeném rozsahu. Z daňového přiznání ke dni 31. prosince 2011 soud prvního stupně zjistil, že za rok 2011 byla žalobkyně v zisku v částce 121 251 Kč, s ročním úhrnem čistého obratu 3 141 024 Kč a zaměstnávala dva zaměstnance. Z předložené rozvahy soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně měla aktiva ve výši 5 279 000 Kč a pasiva ve výši 5 279 000 Kč (vlastní kapitál 3 071 000 Kč, cizí zdroje 2 208 000 Kč). Z výkazu zisku a ztráty vyplynulo, že výkony činily 3 135 000 Kč a přidaná hodnota 932 000 Kč.
Z daňového přiznání žalobkyně za rok 2012 soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně byla ve ztrátě 1 047 123 Kč, s ročním úhrnem čistého obratu 7 991 820 Kč, zaměstnávala pět zaměstnanců. Z předložené rozvahy ve zjednodušeném rozsahu ke dni 31. prosince 2012 soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně měla aktiva ve výši 8 192 000 Kč (oběžná aktiva ve výši 7 450 000 Kč) a pasiva ve výši 8 192 000 Kč (vlastní kapitál 2 015 000 Kč, cizí zdroje 6 177 000 Kč). Z výkazu zisku a ztráty ke dni 31. prosince 2012 pak vyplynulo, že výkony činily 7 977 000 Kč a přidaná hodnota činila 1 025 000 Kč. Vlastnictví věcných či jiných věcných práv žalobkyně nebylo zjištěno, žalobkyně nebyla vedena v evidenci účtů majitelů cenných papírů a nevlastnila žádné vozidlo evidované v registru silničních vozidel.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že okolnosti případu neosvědčují, že by byly naplněny podmínky §138 o. s. ř. umožňující žalobkyni přiznat – byť jen částečné osvobození od soudních poplatků, s ohledem na to, že žalobkyně stále vykonává podnikatelskou činnost, nebylo proti ní zahájeno insolvenční řízení, je ve zlepšující se ekonomické situaci, kdy oproti roku 2011 v roce 2012 zaměstnávala více jak dvojnásobný počet zaměstnanců, dosáhla více jak dvojnásobného čistého obratu oproti roku 2011, disponuje, jak vyplývá z výpisů z bankovního účtu, likvidními finančními prostředky, které umožní zaplatit vyměřený soudní poplatek např. ve splátkách. S ohledem na skutečnost, že je žalobkyně zastoupena advokátem, lze předpokládat, že je jí známa možnost požádat o posečkání s placením soudního poplatku nebo rozložení úhrady vyměřeného soudního poplatku na splátky podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Majetkové poměry žalobkyně nejsou výrazně horší než běžné, konstatoval soud prvního stupně a není proto důvod ani pro částečné osvobození od soudního poplatku podle §138 odst. 1 o. s. ř. Okolnost, že podnikatel není při své podnikatelské činnosti úspěšný a nedosahuje zisku, není přitom obecným důvodem pro osvobození od soudního poplatku. Podnikatelské neúspěchy nelze ve formě úlev přenášet na stát.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. srpna 2014, č. j. 3 Cmo 186/2014-104, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i s právními závěry soudu prvního stupně. Důvody pro postup podle §138 o. s. ř. nevyplynuly podle jeho závěru ani v odvolacím řízení, v němž žalobkyně v v doplnění odvolání předložila soudu přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2013, včetně rozvahy a povinných příloh. Z těchto listin odvolací soud zjistil, že žalobkyně je sice účetně ve ztrátě, faktickou činnost však provádí (výkony 1 676 000 Kč), v uvedeném období např. prodala nehmotný majetek v ceně 7 024 790 Kč a měla rezervy ve výši 1 000 000 Kč.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, přičemž namítla, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud podle jejího názoru nesprávně posoudil aktuální majetkovou situaci žalobkyně, z níž jasně vyplývá rozsah dopadu jednání žalované na její celkové poměry. Žalovaná i přes existenci několikerých pravomocných a vykonatelných rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu zcela neoprávněně zastavila poskytování služeb žalobkyni a nadále žalobkyni brání v čerpání a využívání služeb, na něž má právo. Způsobila tak žalobkyni škodu, jejíž náhrady se žalobkyně v tomto řízení domáhá. Tímto svým jednáním žalovaná zároveň de facto ochromila činnost žalobkyně, která z těchto důvodů musela ukončit spolupráci s některými partnery, zaznamenala výpadek v předpokládaných příjmech a též byla nucena v důsledku tohoto stavu předčasně hradit některé své závazky související s její činností a provozem. Většina finančních prostředků, jimiž žalobkyně disponovala díky svým dřívějším dobrým výsledkům své činnosti, tak byla postupně zkonzumována na úhradu provozních nákladů a dřívějších závazků. Svou činnost žalobkyně nyní vykonává pouze ve velmi omezeném rozsahu, v důsledku čehož je pro ni nemožné získat finanční prostředky, byť např. jen půjčkou. Nemožnost žalobkyně uhradit soudní poplatek pak bude mít za následek, že neproběhne zahájené řízení o nároku žalobkyně, což by obnášelo reálné riziko zrušení společnosti a zmaření plnění jejím věřitelům.
Dovolatelka poukázala na pochybení odvolacího soudu při posuzování její ekonomické situace a v návaznosti na to na schopnost úhrady soudního poplatku. Odvolací soud dovodil schopnost žalobkyně opatřit si vlastní činností prostředky na úhradu soudního poplatku z toho, že žalobkyně vykazuje výkony ve výši 1 676 000 Kč. Tato částka je však ve výkazu zisku a ztráty žalobkyně ke dni 31. prosince 2013 prezentována pod položkou „výkonová spotřeba“ a nikoliv výkony. Výkonová spotřeba přitom značí spotřebu materiálu, energií a služeb. Jedná se tedy o vše, co žalobkyně předtím nakoupila, a poté spotřebovala za účelem určitých výkonů. Přidanou hodnotou je pak u výrobního závodu rozdíl mezi výkony a výkonovou spotřebou. Jestliže závod provozuje kromě výrobní činnosti i činnost obchodní, je přidaná hodnota definována jako obchodní marže + (výkony – výkonová spotřeba). Žalobkyně přitom v předmětném výkazu zisku a ztráty ke dni 31. prosince 2013 vykázala obchodní marži ve výši 0 Kč a přidanou hodnotu dokonce v záporné výši -571 000 Kč.
Stejně tak opřel odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti osvobození žalobkyně od soudního poplatku o nesprávné zjištění, že žalobkyně v roce 2013 prodala nehmotný majetek v ceně 7 024 790 Kč. Jedná se o údaj z přílohy k účetní závěrce žalobkyně k 31. prosinci 2013, kde je zcela zjevný překlep, když výkaz zisku a ztráty žalobkyně ke dni 31. prosince 2013 na řádku č. 10 jasně uvádí položku „tržby z prodeje dlouhodobého majetku a materiálu“ ve výši pouhých 702 000 Kč.
Pro úplnost dovolatelka doplnila, že též rezerva ve výši 1 000 000 Kč, kterou odvolací soud také argumentuje, je účelově vázána na v budoucnu splatnou pohledávku žalované vůči žalobkyni.
Z výše uvedeného a též z odůvodnění napadeného usnesení podle dovolatelky vyplývá, že se odvolací soud při řešení otázky, zda byly splněny podmínky pro přiznání osvobození od soudního poplatku, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované např. jeho rozhodnutími sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, 32 Cdo 1180/2013, a 33 Cdo 1900/2013. Ve smyslu této judikatury má dovolatelka za to, že z její strany bylo spolehlivě a věrohodně prokázáno, že s ohledem na své poměry není schopna zaplatit soudní poplatek a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci. Odvolací soud jí měl v souladu se zmíněnou rozhodovací praxí dovolacího soudu přiznat odpovídající osvobození od soudního poplatku. Postupem odvolacího soudu tak bylo žalobkyni znemožněno uplatňovat své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení již od jeho počátku. Dovolacímu soudu proto navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se žalobkyni přiznává osvobození od soudního poplatku.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen opět „o. s. ř.“.
Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř.; Nejvyšší soud proto zkoumal, zda je přípustné podle §237 o. s. ř. (pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce z řad advokátů, je usnesením, kterým se odvolací řízení (ohledně návrhu na osvobození od soudních poplatků) končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013), a dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky procesního práva, konkrétně na posouzení podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je tudíž i důvodné.
Podle §138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je ale vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08, publikovaný pod č. 20/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. lze přiznat i právnické osobě - podnikateli (srovnej např. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 1998, sp. zn. 15 Co 539/98, uveřejněné pod č. 61/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, jež bylo publikováno pod č. 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s odkazem na komentářovou literaturu (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953) vyložil, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti. S poukazem na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 1997, sp. zn. 11 Cmo 18/97, uveřejněné pod č. 6/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na nález Ústavního soudu ze dne 2. října 2008, sp. zn. II. ÚS 1619/08, Nejvyšší soud uzavřel, že při splnění ostatních předpokladů pro přiznání plného nebo částečného osvobození od soudního poplatku podle §138 odst. 1 o. s. ř. nelze právnické osobě - podnikateli takové osvobození odepřít jen proto, že její objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti (že potud nese „podnikatelské“ nebo „hospodářské“ riziko) – srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sp. zn. 33 Cdo 1900/2013, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz .
V nyní posuzovaném případě odvolací soud při své úvaze, zda poměry žalobkyně odůvodňují (byť částečně) přiznání osvobození od soudních poplatků nepřihlédl - v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu - ke všem relevantním hlediskům. Nesprávně posoudil materiální situaci žalobkyně zejména s ohledem na skutečnosti vypovídající o stavu majetkových poměrů žalobkyně a její platební schopnosti či neschopnosti z hlediska možnosti úhrady soudního poplatku (nebo jeho části). Odvolací soud sice ve svém odůvodnění odkázal na přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2013, které žalobkyně v odvolacím řízení předložila, z tohoto dokumentu však nedokázal dovodit, jaký je skutečný disponibilní majetek žalobkyně, z něhož by měla předmětný soudní poplatek uhradit. K patřičným závěrům o skutečných poměrech dovolatelky nevedly ani tři údaje, které v odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud bez jakékoliv jejich vzájemné souvislosti z uvedeného daňového přiznání žalobkyně použil, a sice „výkony“ (srov. č. l. 99 verte – správně „výkonová spotřeba“), „prodej nehmotného majetku“ a rezervy“, když mj. z předložených listin je skutečně zřejmé, že v údaji o prodeji nehmotného majetku v příloze k účetní závěrce za rok 2013 je zjevný překlep a správně tato hodnota činí 702 000 Kč, jak vyplývá z řádku 10 výkazu zisku a ztráty žalobkyně ke dni 31. prosince 2013. Odvolací soud rovněž nevzal v úvahu výši soudního poplatku, který v daném případě dosahuje částky 1 553 080 Kč, když z dokladů o majetkové situaci žalobkyně vyplývá, že nemá dostatek disponibilní prostředků k úhradě tohoto poplatku. Z obsahu spisu se přitom nepodává, že by se žalobkyně spekulativně zbavila majetku či jiných výhod, aby se vyhnula poplatkové povinnosti. Rovněž nevzal v úvahu, že složitost dané věci a tudíž předpokládané vyšší náklady, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, resp. zastupování advokátem. Z uvedeného je zřejmé, že se odvolací soud při řešení otázky, zda byly splněny podmínky pro přiznání osvobození žalobkyně (eventuálně po zvážení všech rozhodných skutečností částečného osvobození) od soudního poplatku, odchýlil od shora citované judikatury dovolacího soudu, když nepřijal příslušné závěry o tom, zda je žalobkyně objektivně schopna či neschopna uhradit soudní poplatek, jaké jsou příčiny takového stavu a zda existují i další okolnosti vypovídající o naplnění či nenaplnění podmínek §138 o. s. ř., napadené usnesení postrádá celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech dovolatelky.
Nejvyšší soud proto dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil podle §243e odst. 2 o. s. ř. i usnesení soudu prvního stupně ze dne 14. dubna 2014, č. j. 26 Cm 98/2013-86, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. zrušil i usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. října 2014, č. j. 26 Cm 98/2013-109, kterým soud prvního stupně podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku žalobkyní. Toto rozhodnutí je závislé na zrušovaném rozhodnutí odvolacího soudu.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu