ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.5062.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 5062/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce T. K., se sídlem v Ústí nad Labem, V Lukách 2502/8, PSČ 400 11, IČO 65076079, zastoupeného JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, PSČ 400 01, proti žalovaným 1. M. J., se sídlem v Lázních Bělohrad – Horní Nová Ves, Mládežnická 229, PSČ 507 81, IČO 73978850, zastoupenému JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou, se sídlem v Nové Pace, K. J. Erbena 1266, PSČ 509 01, a 2. R. S. , se sídlem v Češově 23, PSČ 506 01, IČO 86863037, zastoupené JUDr. Kateřinou Součkovou, advokátkou, se sídlem v Jičíně, Šafaříkova 161, PSČ 506 01, o zaplacení částky 330 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 61/2010, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2016, č. j. 8 Cmo 359/2015-394, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jakožto soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2016, č. j. 8 Cmo 359/2015-394, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
První žalovaný spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud neposoudil „otázku rozložení důkazního břemene“ v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Má za to, že důkazní břemeno a břemeno tvrzení, že žalovaní žalobci uhradili nájemné, leží na žalobci. Domáhá-li se žalobce zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o nájmu souboru movitých věcí, nese žalobce důkazní břemeno o tom, že nájemné mu nebylo uhrazeno. Je tedy podle dovolatele na žalobci, aby prokázal, že s žalovanými uzavřel smlouvu o nájmu souboru movitých věcí, že mu poskytl finanční prostředky, a že žalovaní dluh řádně a včas nezaplatili.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud při posuzování důkazního břemene účastníků nepostupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jeho závěr o neunesení důkazního břemene prvním žalovaným stran jeho tvrzení, že dlužné nájemné uhradil, je plně konformní s právní teorií i judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002 pod číslem 86, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, ze dne 28. srpna 2013, sp. zn. 23 Cdo 1722/2012, jež jsou k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). V těchto a dalších rozhodnutích vycházel dovolací soud ze závěru, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které musí účastník prokázat, vyplývá z hmotného práva, z příslušné hmotněprávní normy, která je při právním posouzení věci aplikována a odkud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tj. které skutečnosti je ten který z účastníků povinen prokázat. V zásadě platí, že nestanoví-li právní předpis jinak, stíhá důkazní břemeno toho účastníka, jemuž je existence příslušné skutečnosti ku prospěchu. Důkazní břemeno tedy leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé důsledky. Tvrdil-li tedy v daném řízení první žalovaný, že dlužné nájemné uhradil, stíhalo důkazní břemeno ohledně prokázání tohoto tvrzení jeho a odvolací soud proto nepochybil, když prvního žalovaného zavázal povinností k úhradě vymáhané částky vzhledem k tomu, že se mu nepodařilo prokázat, že vymáhanou částku žalobci zaplatil.
První žalovaný v dovolání také podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž vycházely nalézací soudy při svém rozhodování. Jestliže dovolatel v dovolání tvrdí, že provedl příslušné platby, jejichž účelem byla úhrada za „pronájem panu K.“, pak vychází z vlastního skutkového stavu odlišného od skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem. Dovolacímu soudu však nepřísluší přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. Dovolací soud k tomu poznamenává, že již ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, přijal závěr, podle něhož uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními, které byly učiněny v předcházejícím řízení, a nemůže se od nich odchýlit.
Přípustnost dovolání neotvírá ani výhrada dovolatele, že nebyla provedena účastnická výpověď žalovaného nebo výpověď žalobce. Je tomu tak proto, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Dovolací soud je oprávněn zabývat se eventuálními vadami řízení pouze u přípustného dovolání.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř., a proto Nejvyšší soud dovolání prvního žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení nekončí, rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, soud v rozhodnutí, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2016
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu