ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.507.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 507/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady ve věci žalobkyně elitbau, s.r.o., se sídlem v Brně, Dřevařská 855/12, PSČ 602 00, IČO 25571273, zastoupené JUDr. Pavlem Čapuchem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 18, PSČ 602 00, proti žalovanému M. B. se sídlem v Těšeticích 174, PSČ 671 61, IČO 49959883, zastoupenému JUDr. Janou Řezáčovou, advokátkou se sídlem ve Znojmě, nám. Republiky 18, PSČ 669 02, o zaplacení částky 1 636 058 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 130/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. srpna 2015, č. j. 5 Cmo 28/2015-243, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění :
(§243f odst 3 o.s.ř.)
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. října 2014, č. j. 17 Cm 130/2011-206, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 1. června 2015, č. j. 17 Cm 130/2011-232, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 1 636 058 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 81 210 Kč (výrok pod bodem II) a uložil žalobkyni zaplatit České republice náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 2 837 Kč (výrok pod bodem III).
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. srpna 2015, č. j. 5 Cmo 28/2015-243, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náklady řízení před odvolacím soudem ve výši 18 060 Kč (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila ustanovením §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně promlčení práva uplatněného žalobou, a to počátku běhu promlčecí lhůty práva na náhradu škody. Dovolatelka se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nutno konstatovat, že podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky - dále jen „Nejvyšší soud“ - ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Takový údaj se však z dovolání nepodává, neboť dovolatelka neuvedla žádné z rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jehož závěrů se měl odvolací soud při řešení právní otázky odchýlit a pouze namítá nesprávné právní posouzení věci soudem v otázce promlčení práva na náhradu škody. Dovolacími námitkami žalobkyně nijak nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej odmítl, jestliže dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), když pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. července 2016
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu