ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.5153.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 5153/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně PROGRESSCENTRUM ART AND TECHNOLOGY veřejná obchodní společnost "v likvidaci" , se sídlem v Ostravě, Mariánskohorská 395/58, identifikační číslo osoby 00535605, zastoupené Mgr. Ing. Janem Zonkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sadová 1585/7, proti žalované ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB , se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1458, identifikační číslo osoby 45534306, zastoupené JUDr. Luďkem Krajhanzlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 859/22, o zaplacení částky 108.525.160 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 59/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2015, č. j. 9 Cmo 355/2011-2095, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.198,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem, v pořadí třetím, ze dne 12. května 2011, č. j. 38 Cm 59/2002-1585, ve znění opravného usnesení ze dne 9. června 2011, č. j. 38 Cm 59/2002-1594, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.601.160 Kč (bod I. výroku) a zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 106.924.000 Kč s příslušenstvím blíže ve výroku specifikovaným (bod II. výroku). Rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod III. výroku) a dále uložil povinnost žalobkyni i žalované zaplatit náhradu nákladů řízení vůči státu (bod IV. a V. výroku). Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Vadimu Rybářovi přiznal odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů (bod VI. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., III., a VI. potvrdil (první výrok) a ve výroku V. změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit státu náhradu nákladu řízení ve výši 639 Kč (druhý výrok), co do výroku IV. soud rozhodl, že se mění tak, že se nevydává (třetí výrok). Dále soud rozhodl o náhradě nákladů prvního odvolacího a dovolacího řízení (čtvrtý výrok), o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení vůči státu (pátý a šestý výrok) a o náhradě nákladů druhého odvolacího řízení (sedmý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání neobsahuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. Dovolatelka kromě citace ustanovení §237 o. s. ř. odkazuje toliko na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2013, sp. zn. 32 Cdo 2046/2012, bez specifikace otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu by dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka dále uvádí, že „z rozsudku sp. zn. 32 Odo 1259/2004, ve kterém je řešena otázka vzniku pojistné smlouvy, vyplývá, že není rozhodné, kdo návrh sepsal, ale kdo jej podepsal a projevil tak vůli smlouvu uzavřít. Pro vznik smlouvy je třeba, aby takovýto písemný návrh pojistníka byl písemně přijat pojistitelem, a toto písemné přijetí musí být doručeno navrhovateli smlouvy“. Podle dovolatelky „nebylo prokázáno písemné sdělení žalobkyni o přijetí návrhu a zda a zároveň kdy bylo toto sdělení žalobkyni doručeno“. Dovolatelka přitom konstruuje vlastní skutkové závěry, přičemž přehlíží, že odvolací soud s odkazem na provedené dokazování, včetně výslechů svědků dospěl ke skutkovému závěru, podle něhož nejpozději dne 23. dubna 1997 obdržela žalobkyně sdělení o přijetí návrhu žalovanou. Dovolatelka tak polemizuje se skutkovými závěry soudu nižšího stupně, přičemž současně vytváří své vlastní. Uplatňuje tak jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Ani v dalším obsahu dovolání dovolatelka nepředkládá žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu