ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.5176.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 5176/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně DOMOFERM Tschechia spol. s r. o. , se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/23, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 62419986, zastoupené JUDr. Slavomírem Korečkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 2002, PSČ 580 01, proti žalované Vše o kovech s. r. o., se sídlem v Brně, Vrchlického sad 1894/4, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 27316874, o zaplacení částky 999 969,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 39 ECm 22/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2015, č. j. 4 Cmo 134/2014-533, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“)
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18. dubna 2013, č. j. 39 ECm 22/2010-420, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 827 552 Kč se zákonným ročním úrokem z prodlení z dlužné částky od 8. 12. 2010 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na zaplacení 172 144,20 Kč spolu se zákonným ročním úrokem z prodlení z částky 1 827 552 Kč od 15. 9. 2009 do 22. 2. 2010, z částky 827 552 Kč od 23. 2. 2010 do 7. 12. 2010 a z částky 172 144,20 Kč od 15. 2. 2010 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. května 2015, č. j. 4 Cmo 134/2014-533, rozhodnutí soudu prvního stupně v bodu I výroku změnil tak, že žaloba o zaplacení částky 827 552 Kč s příslušenstvím, se zamítá (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť právní otázka hmotného práva měla být odvolacím soudem posouzena jinak, a to tak, že k uznání závazku žalovanou došlo částečným plněním. Dovolatelka má za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena ústní smlouva, která se řídí obchodními zvyklostmi vyplývajícími z obchodního styku stran. Zaplacení části faktury mělo být posouzeno jako uznání zbytku závazku. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká i stručnost odůvodnění, obzvlášť za situace, kdy odvolací soud posoudil věc právně odlišně od soudu prvního stupně.
Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná se podle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 ( srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastnicí řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně neobsahuje stanovené náležitosti.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013) vyplývá, že má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatelka nedostála, neboť k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání pouze cituje znění ustanovení §237 o. s. ř. a uvádí, že „právní otázka hmotného práva měla být posouzena jinak, a to že k uznání závazku žalovanou podle §323 odst. 1, 2 ve spojení s §407 odst. 2, 3 obchodního zákoníku došlo.“
Nejvyšší soud podotýká, že dovolání je podle §237 o. s. ř. mimo jiné přípustné tehdy, pokud dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být (dovolacím soudem) posouzena jinak. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že otázka „měla být dovolacím soudem posouzena jinak“, je třeba připomenout, že tento požadavek významově neodpovídá předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, namítá vadu řízení, ke které by dovolací soud mohl přihlédnout tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení této vady však přípustnost dovolání nezakládá.
Podle první věty §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. května 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu