ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.5452.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 5452/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně GEBRÜDER WEISS spol. s. r.o. , se sídlem v Jenči, Průmyslová 477, identifikační číslo osoby 44795092, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti žalované BASTIEN s.r.o. , se sídlem v Berouně, Pod Vodojemem 1598, identifikační číslo osoby 27075443, zastoupené JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, o zaplacení částky 100.000 EUR s p ř íslušenstvím a vzájemné žalobě o zaplacení částky 444.828 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 356/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2015, č. j. 12 Cmo 21/2015-169, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. září 2014, č. j. 59 Cm356/2013-95, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 100.000 EUR s příslušenstvím (bod I. výroku), zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 2,05 % z částky 100.000 EUR ode dne 5. dubna 2013 do zaplacení (bod II. výroku) a vzájemnou žalobu, kterou se žalovaná domáhala na žalobkyni zaplacení částky 444.828 Kč s příslušenstvím, zamítl (bod III. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod IV. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným odvolání žalované proti bodu II. výroku rozsudku soudu prvního stupně odmítl (první výrok), v bodě I. a III. výroku jej potvrdil (druhý výrok), v bodu IV. výroku jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 368.987,30 Kč (třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
Rozhodnutí odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, napadla žalovaná dovoláním, které považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Dle obsahu spisu se žalobkyně k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dle mínění dovolatelky by měla být otázka, zda žalovaná jako dopravce postupovala při přepravě zásilky hrubě nedbale a zda je tedy po ní možno požadovat při ztrátě zásilky náhradu škody ve výši skutečné hodnoty zásilky dle čl. 23 odst. 6, resp. čl. 24 ve spojení s čl. 29 Úmluvy CMR, vyhlášené v České republice pod č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční dopravě CMR (dále jen „Úmluva CMR“), Nejvyšším soudem posouzena jinak, než jak byla vyřešena v rozsudku ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012. Dovolací soud však neshledal žádné důvody, proč by se měl při řešení předmětné otázky od názoru Nejvyššího soudu vysloveného v uvedeném rozhodnutí odchýlit. I v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu byla (shodně jako v této věci) pro jeho rozhodnutí významná a zcela zásadní zjištěná skutečnost, že řidič žalované (dopravce) zaparkoval nákladní vozidlo na nehlídaném parkovišti, ačkoliv výslovným požadavkem objednatele uvedeným v objednávce bylo, aby k takovému jednání v průběhu přepravy nedošlo.
Namítá-li žalovaná, že v projednávaném případě bylo v bezpečnostních pokynech pro přepravu výslovně uvedeno, že výjimkou pro parkování na nehlídaných parkovištích je dodržení bezpečnostní přestávky, pak je nutno k tomu uvést, že odvolací soud takové skutkové zjištění neučinil, tudíž z něj ani nemohl vyvodit žádné právní závěry. Dovolatelka tedy v tomto směru zakládá svůj názor na nesprávné právní posouzení věci na vlastních skutkových závěrech. Je třeba podotknout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. V této části tak dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolání žalované směřuje výslovně i proti výroku rozsudku odvolacího soudu o odmítnutí odvolání žalované proti bodu II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a proti výrokům o náhradě nákladů řízení, aniž by však oproti požadavku na obligatorní náležitosti dovolání stanovené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. uvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř. má být naplněn (srov. k tomu např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116). Její dovolání je tak i v tomto směru postiženo absencí obligatorních náležitostí (§241a odst. 2 a §237 o. s. ř.), kterou již nelze odčinit a pro niž nelze v tomto směru posoudit přípustnost dovolání (§241b odst. 2 věta první o. s. ř.).
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu