ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.5491.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 5491/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobců a) Tvořivá škola, spolek, se sídlem v Brně, Štýřice, Kamenná čtvrť 705/120, PSČ 639 00, IČO 26540975, a b) Tvořivá škola, s.r.o. , se sídlem v Brně, Černá Pole, Náměstí SNP 1117/9, PSČ 613 00, IČO 27722813, obou zastoupených JUDr. Blankou Schöblovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Jaselská 205/25, PSČ 602 00, proti žalovaným 1. Abeceda, spolek, se sídlem v Mostě, Víta Nejedlého 2877/12, PSČ 434 01, IČO 26682095, a 2. Mgr. R. S. , IČO 68287810, oběma zastoupeným JUDr Petrem Zimou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská 13, PSČ 120 00, o ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 68 Cm 2/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2015, č. j. 3 Cmo 246/2014-300, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění :
(§243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. dubna 2014, č. j. 68 Cm 2/2012-239, zamítl žalobu o uložení povinnosti oběma žalovaným zdržet se uveřejňování článku „Tvořivá škola- více škody než užitku“ a textu článku, bez ohledu na způsob jeho uveřejnění, použité médium a jeho vlastníka či provozovatele, o uložení povinnosti oběma žalovaným zdržet se v souvislosti s žalobci tvrzení „Tvořivá škola- více škody než užitku“, „Marketing a PR na jedničku, ale co dál?“, „Četli experti z Tvořivé školy PVP“, „Místo reformy program z 19. století“, „Priorita Tvořivé školy- manipulace“, a to bez ohledu na způsob, souvislosti a formu sdělování tvrzení, použité médium a jeho vlastníka či provozovatele, o uložení povinnosti oběma žalovaným zaslat žalobcům dopis s omluvou požadovaného znění a tuto omluvu uveřejnit v novinách Učitelský zpravodaj a na webových stránkách každého z žalovaných, o uložení povinnosti oběma žalovaným zaplatit žalobcům částku 500 000 Kč a uložení povinnosti oběma žalovaným na vlastní náklady zveřejnit rozsudek v novinách Učitelský zpravodaj (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. března 2015, č. j. 3 Cmo 246/2014–300, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I v rozsahu zamítnutí žaloby o uložení povinnosti prvnímu žalovanému zdržet se v souvislosti se žalobci tvrzení „Tvořivá škola- více škody než užitku“, „Marketing a PR na jedničku, ale co dál?“, „Četli experti z Tvořivé školy PVP“, „Místo reformy program z 19. století“, „Priorita Tvořivé školy- manipulace“, a to bez ohledu na způsob, souvislosti a formu sdělování tvrzení, použité médium a jeho vlastníka či provozovatele, a ve výroku pod bodem II zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v ostatním rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v naplnění podmínek §237 o. s. ř.
Dovolatelé uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věc, přičemž přípustnost dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to:
- účasti novináře v hospodářské soutěži, ovlivnění hospodářské soutěže novinářem ve prospěch jeho vlastní přímé i nepřímé účasti v hospodářské soutěži,
- přímé účasti v hospodářské soutěži a účasti v hospodářské soutěži ad hoc,
- právního posouzení charakteru sporného článku „Tvořivá škola - více škody než užitku“,
- nesprávného postupu odvolacího soudu při právním posouzení věci z hlediska ochrany před zásahem do dobré pověsti právnické osoby a při hodnocení naplnění podmínek generální klauzule proti nekalé soutěži, případně dalších skutkových podstat proti nekalé soutěži.
Dovolatelé se dále domnívají, že napadené rozhodnutí závisí rovněž na vyřešení otázky procesního práva, která též nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, a to nesprávného procesního postupu odvolacího soudu překvalifikací předmětu sporu a dispozice návrhem v rozporu s vůlí účastníků řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř.
Podle §241b odst. 3 první věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem odvolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Dovolatelé mají za to, že dovolání je přípustné z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
Jak již Nejvyšší soud v minulosti judikoval (např. v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013) „má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem“.
Vyřešení otázky účasti novináře v hospodářské soutěži nemá v souvislosti s posuzovanou věcí žádnou právní relevanci. Oba soudy shodně dospěly k tomu, že druhý žalovaný je soutěžitelem ve vztahu k žalobcům ve smyslu ustanovení §44 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“) a ve světlech takto učiněných závěrů věc posuzovaly. Prvním znakem generální klauzule nekalé soutěže je právě soutěžní vztah mezi žalobcem a žalovaným, oba soudy bez ohledu na to, že druhý žalovaný byl skutečně současně novinářem, posoudily jeho vztah k žalobkyním jako soutěžní. Vyřešení obecné otázky, zda novinář může ovlivnit hospodářskou soutěž ve prospěch vlastní podnikatelské činnosti, nemůže jakkoliv ovlivnit závěry soudů o povaze vztahu druhého žalovaného k žalobcům.
Stejně tak vyřešení otázky přímé účasti v hospodářské soutěži či účasti ad hoc nemůže v žádném případě v této věci ovlivnit závěr soudů o povaze druhého žalovaného jakožto soutěžitele ve smyslu účastníka hospodářské soutěže, když oba soudy dospěly k závěru, že druhý žalovaný je soutěžitelem ve smyslu §44 obchodního zákoníku. Je bez významu v této věci zjišťovat, zda se jedná o soutěžitele přímého či soutěžitele ad hoc, když v obou případech by výsledek soudního posouzení vedl ke stejným závěrům, a sice k tomu, že je naplněna první podmínka generální klauzule nekalé soutěže. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rovněž první žalovaný je soutěžitelem ve smyslu §44 obchodního zákoníku, nicméně dospěl k závěru, že není pasivně legitimován. S tímto závěrem se odvolací soud plně ztotožnil.
Otázka „právního posouzení charakteru sporného článku „Tvořivá škola - více škody než užitku“ nepředstavuje řádné vymezení právní otázky, jež by měla být vyřešena ve smyslu §237 o. s. ř., nýbrž představuje polemiku s právním závěrem odvolacího soudu. Pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na otázky hmotného práva dovolacím soudem dosud neřešené a další případy uvedené v §237 o. s. ř.
Stejný závěr je třeba učinit i ohledně otázky označené jako „Nesprávný postup odvolacího soudu při právním posouzení věci z hlediska ochrany před zásahem do dobré pověsti právnické osoby a při hodnocení naplnění podmínek generální klauzule proti nekalé soutěži, případně další skutkových podstat proti nekalé soutěži“, když v této části dovolání žalobci tvrdí, že se odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nenahlížel na druhého žalovaného jako na soutěžitele nýbrž jako na nezávislého novináře, což ovšem z obou rozhodnutí nevyplývá. Dále shledávají nesprávné posouzení soudu v tom, že první žalovaný nebyl pasivně legitimován, když dovolatelé jsou přesvědčeni o opaku. Dále dovolatelé hojně citují pasáže rozsudku odvolacího soudu, přičemž polemizují se závěrem odvolacího soudu, že jednání druhého žalovaného je jednáním nekalosoutěžním a je jednáním proti dobrým mravům soutěže, nikoli férovou kritikou či kritickou polemikou. I v této části tedy jde o námitku nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, aniž by byla vymezena otázka hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena.
Vymezení otázky „nesprávného procesního postupu odvolacího soudu překvalifikací předmětu sporu a dispozice návrhem v rozporu s vůlí účastníků řízení“ směřuje do vad řízení. K vadě řízení by dovolací soud mohl přihlédnout tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení této vady však přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolání tedy není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť dovolatelé zčásti řádně nevymezili, v čem má spočívat přípustnost dovolání, zčásti napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2016
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu